29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Tráva

2.6.2017

Příchod jara vnímáme různě, někteří podle zpěvu ptactva, jiné na tuto skutečnost upozorňují kvetoucí stromy. To vše beru rovněž radostně na vědomí, ale to pravé jaro poznáme u nás ve vesnici kousek za Prahou podle toho, že se ze všech stran začne ozývat zvuk travních sekaček. Obvykle k večeru, když se lidé vrátí z práce, případně v sobotu. Tuším v neděli odpoledne se sekat nesmí. Je to zvuk častý, protože každý se snaží udržovat trávu co nejnižší, ovšem její růst je zvlášť na jaře bouřlivý.

Jsem senior, pamatuji doby, kdy byl hojný chov králíků, takže se čekalo, až tráva dostatečně naroste. Jinými slovy, bylo ticho. Navíc na menších pozemcích kolem vsi ještě mnozí sekali kosou, nástrojem to tichým, ovšem fyzicky náročným. Vůni sena jsme zažili nedávno na chalupě v Podkrkonoší, kde mají lidé nejen králíky, ale také větší tvory, především hovězí dobytek, méně pak ovce. I naše louka kolem chalupy se dočkala sekání za účelem sušení sena pro krávy. Louka je malá, výtěžek je tak několik málo porcí pro pár krav. I tuhle nevelkou rozlohu však sekal soused sekačkou za traktorem. Má těch krav více, pozemků seká řadu a mnohem větších, takže ten náš „posíknul“ jen tak mimochodem. Pár dnů jsme tak mohli zas jednou vnímat vůni sena.

Mám na ni vzpomínky, protože v minulosti jsem naši louku také sekal, a to kosou. Pohyb prospíval. Tehdy. Dodávám, že pokud jde o kosu, samozřejmě nesnesu srovnání s někdejšími i dnešními profesionály; pohled na to, co za sebou zanechávám, není povzbudivý, ale jsme dál od silnice, takže to není vidět. Na druhou stranu i takový výsledek, nikoli nepodobný rozbombardovanému městu, z něhož ční trsy trávy jako osamělé věže, v duši hřeje.

Také jsme sušívali seno, když naše dcera odjela do ciziny a nechala nám svoje morče. Na zimu jsme mu chystávali několik pytlů sena, ani ne jako krmení, spíš pro komfort bydlení. Podobně jako králíci, i tenhle malý tvoreček většinu sena podupal. Snad však měl radost. Posekal jsem tedy něco trávy, tak na tři pytle sena, počasí přálo, produkt mé snahy vypadal výborně, byl čas uložit ho. Právě tehdy se nebe zatáhlo, což nás pobídlo ke značnému spěchu. Seno jsme stlačovali do pytlů a nosil jsem ho uložit zatím na půdu.

Spěch není dobrý. Nesl jsem poslední pytel a spokojen s tím, že máme hotovo, jsem se na půdě předčasně narovnal. Půda této staré chaloupky je nízká, hambalky (to jsou ty vodorovné trámy držící krokve) mi sahají někam do úrovně brady. Předčasné narovnání mělo za následek prudký náraz vrškem hlavy do trámu, kde jako naschvál byl ostrý suk. Je neuvěřitelné, jak kůže na tomto místě našeho těla krvácí. Manželka se zhrozila krví zalité postavy sestupující po vratkých schodech, provizorně mne ošetřila a vyrazili jsme do blízké nemocnice, kde se mne ujal příjemný lékař.

Poté, co mi část hlavy oholil a čekal, až zabere umrtvení okolí rány, zapředl rozhovor na téma, jak se mi to stalo. Pravil jsem, že to byl náraz do trámu. Otazník v lékařových očích mne přiměl pokračovat – nosil jsem seno na půdu. Pohled na mne jasně dokládal, že sotva je mým oborem dobytkářství, takže lékař se zeptal, spíš aby řeč nestála, protože věc se zdála být jasnou: „Pro králíky?“ Odtušil jsem: „Ne, pro morče.“ Pan doktor se zasmál, ale bral to jako samozřejmost. Pak, na rozloučenou, ještě dodal: „Hlavně, že je seno pod střechou.“

Je to dost dávno, morče nemáme, kosu sice ještě používám, ale na malé plochy. Jak řečeno, jsem senior. Dostalo však mi však nenadálé útěchy. Můj přítel, je mu něco přes padesát, vyrůstal jako dítě v rodinném domku se zahradou, kde se tráva sekala co chvíli. Léta šla, žil ve městě, a teď je zase v domku, opět se zahrádkou. Když jsme se bavili o bydlení, zeptal jsem na trávu. Zasmušil se a odtušil: „Prosím tě, já mám pocit, že teď ta tráva roste mnohem rychleji, než když mi bylo dvacet.“