29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Thajský buddhismus

10.9.2010

Tak vám nevím, jestli se člověk zabijákem stává praxí nebo jestli se tak narodí. Jako dítě jsem jezdil k Jirkovi Moců, který měl na chatě u Jílového armádní vzduchovku. Měl ji načerno, což byl tehdá zločin. Ještě větší zločin však byl, že s ní pytlačil. Doba byla tenkrát napjatá, Mašíni se zrovna prostříleli do Německa a všude to byl samej fízl. Jirka se však nebál. Měl za sebou německý koncentrák a pro strach měl uděláno. Také proto, že měl u komunistů čtyři bratry. Já jsem se sice také nebál, ale spíš proto, že jsem tomu všemu ještě moc nerozuměl. Vstávali jsme už za tmy a plížili se lesem k poli s jetelem, kam chodili na pastvu zajíci. Jirka vždy zkontroloval nasliněním prstu vítr a pak určil, jestli půjdeme přímo nebo obloukem. Měl dobré oko a hlavně pevnou ruku, takže se vždy trefil. Ovšem vzduchovka je vzduchovka, zajíci většinou nebyli hned mrtví a museli jsme je dodělávat rukou. Tam jsem poznal, že když ji někomu ubalíte za ucho, tak to má hned za sebou. Také jsem se naučil zajíce vyvrhnout a stáhnout z kůže. A hlavně, zvykl jsem si umazat se krví. Tímhle cvičením se možná ze mne stal zabiják, nevím, ale také je možné, že jsem to v sobě vždycky měl.

Doma mě na zabíjení využívala máma. S bráchou a s tátou počítat nemohla, i když táta byl ze stavení, ale nebylo to v něm, neublížil by ani mouše. Většinou jsem zabíjel husy, které jsme měli v podsadě na balkóně, protože maso bylo pořád na lístky, a na Vánoce také kapry. Jednou se mi kapr vysmekl a šup pod umyvadlo. Od té doby mi je máma balila do ručníku. Vždy kapra podržela, než jsem přišel, a pak vyšla z koupelny ven, protože se na to nemohla dívat. Já jsem byl ovšem zabiják a sotva za ní zaklaply dveře, tak jsem kapra tíhnul dvakrát kladivem po hlavě a bylo to.

Jednou jsme zase měli v bedně na balkóně husu a na mne připadla povinnost ji podříznout. Naši vlastně byli takoví buddhisti, i když o tom pochopitelně tenkrát nic nevěděli. Já také ne, ale můj syn Kryštof si namluvil Thajku, a tak o tom dneska vím podstatně více. Buddhisti, když chtějí do nebe, tak nesmějí nic zabíjet. No a náš Kryštůfek za náma jednou přijel do Fitzroye, to když jsme tam ještě byli, i se svou nastávající, a my je vzali na ryby. Ryby braly a Thajka za mnou chodila a prej ... tatínku, zabijte nám ještě tuhle! ...

No, pro mně to nic nebylo, já byl vždycky zabiják... Thajka je pak krásně pekla na ohni a všichni jsme je jedli i s kostma, jak to bylo dobrý. Jo, a tak když mně přinesla asi pátou rybu, tak jí moje žena povídá ... a co furt chceš aby to zabíjel tatínek? Jen nech taky Kryštofa, ať se naučí! ..

A holka na to ..Ne, ne! My buddhisti nesmíme nic zabíjet, to bysme se nedostali do nebe a já chci, aby Kryštof šel do nebe se mnou...

Ach, taková vyčůranost! Ryb jsme se najedli všichni, ale do pekla bych šel jenom já ...

Hergot, jestli tam na mě čekají všichni ti kapři, co jsem pro rodinu Moců oddělal, tak nemám na nebe šanci!

A taky ta husa! Máma ji držela za zobák, aby nekejhala, a při tom na ní seděla a mým úkolem bylo to podříznutí. Jenže jsme měli tupej nůž a já jsem jí ten krk pižlal a pižlal a furt ne a ne ji podříznout. Máma už byla celá vzteklá a kdyby se tý husy nebála, tak mi ji určitě omlátila o palici, ale takhle jen skřípala zuby a cedila přes ně .. co se s tím tak pižláš, ty blbče!.. a já jsem pižlal a byl nervózní, páč ten nůž ne a ne tý huse zajet do krku! No a pak se to stalo a konečně jsem jí zajel do krku a krev stříkala a máma křičela .. do kýble! Dej jí tu hlavu do kýble, ty blbče, nebo bude vod krve celej balkón!..

Ještě že stará Hásová, co bydlela pod námi, nebyla doma! Ta by si asi myslela, že jsme tam někoho voddělali a určitě by na nás zavolala policii. Pak jsem musel balkón umejt do kýble, aby ani kapka náhodou nestříkla Hásům na okno. Von tam teda byl okap, ale máma mi nevěřila, že se to do něj dá spláchnout, aniž by to Hásům postříkalo okno...

Jo, lidi, já byl vždycky zabiják. Jen vlastně nevím proč, i když chápu, že někdo to dělat musí. Život, víte, se při životě udržuje jen tím, že požírá sám sebe. To platí i pro buddhisty ...