Překládám zrovna krásnou knížku (s podtitulem "Příběh o lásce a přežití v gulagu") od svého oblíbeného autora, takže bych mohla a asi měla být úplně spokojená. Taky bych byla, kdyby neexistovaly všelijaké vnější okolnosti, které mě rozčilují a znepokojují. Jako třeba dění na Krymu.

Včera jsem ale narazila na překladatelský problém – Ona se Jeho ptá v dopise, který mu píše do lágru: "Pamatuješ se na Těrem-Těremok?" Protože jsou oba Rusové a píší si pochopitelně rusky, je TěremTěremok něco v ruštině. I obrátila jsem se na slovník. Jenže "těrem" tam není a "těremok" je zámeček nebo věžička. Tak to tedy nevím. Jakpak by to vyřešil překladatel v dřevním dávnověku, když se nemohl podívat na internet? Asi by se musel zeptat někoho, kdo je doma v ruských reáliích. Z kontextu se zdálo, že by to mohla být nějaká pohádka. Žijeme však v dobách technického pokroku, a tak jsem teremteremok zadala panu Googlovi. Odpověděl bleskově a předvedl mi ruský kreslený film. Styl takových obrázků jsem v dětství milovala (vlastně se mi líbí dodnes, ale pro jistotu se k tomu moc nehlásím) a pohádku jsem znala – nejspíš ji znáte taky: "Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?" "Já, myška Hrabalka, já žába Kuňkalka, já zajíček Ušáček…" V ruštině se sice zvířátka jmenují jinak, ale mně v paměti automaticky naskakovala česká jména, paměť funguje zvláštně. Požadovanou informaci jsem tedy měla, ale protože film měl necelých deset minut, rozhodla jsem se, že ho zhlédnu do konce. A když přišel medvěd (Všechnosněd), najednou jsem si uvědomila, že si nějak už nevzpomínám, jak ta pohádka tenkrát vlastně skončila.

Medvěd na obrazovce se do domečku pokusil vlézt dveřmi, oknem, sklepem, komínem – ale byl prostě moc velký a zůstávala po něm spoušť. Logicky. Domeček zbořil – a pak se k mému úžasu pustil s ostatními zvířátky z boudy budky do stavby nového, lepšího. Tak tohle jsem si z dětství docela určitě nepamatovala!

Znovu mi přišla na mysl Ukrajina, Krym, Krymští Tataři a ruský medvěd. Naštvala jsem se: no jasně, je to přece ruská pohádka natočená nepochybně za sovětských dob, a ta musí kazisvěta Všechnosněda omlouvat! Rozbourat cizí domeček a pak to zaretušovat tím, že si přece místo zničeného můžeme s ním postavit nějaký nový a lepší! Vymysleli si nový konec, aby pohádce i násilí dodali budovatelský říz! Takhle je to u nich se vším, říkala jsem si. Vojáci v uniformách bez označení jsou nejspíš nějaký přelud. Jak se tímhle může někdo nechat ošálit?

Bylo to nespravedlivé, uznávám, pohádka je pohádka, v té může medvěd klidně bydlet s myškou, žábou, zajíčkem a kohoutem a nesežrat je, mohou hezky společně pracovat, mít se rádi a šťastně spolu žít až do smrti…no, vlastně do smrti ne, v pohádkách přece umírají jen zlí draci, ti hodní žijí dál. Chápu i maminky, které nechtějí dětem před spaním vyprávět (nebo pouštět) pohádky se smutným koncem – kdoví, co by se pak děťátkům nebožátkům mohlo zdát. S pohádkou je to tak v pořádku. Až na to, že bohužel nežijeme v pohádce.

LN, 14.3.2014