Na Vánoce, svátky hojnosti, ordinuji si letos zvláštní střídmost; je to koneckonců očistné…

Po celý rok kouří člověk jednu od druhé. Nu, teď máme utrum – na začátku prosince operovali ženě chrup. Nezbytná podmínka, aby lékařský zákrok (jakož i oba naše měsíční platy) nepřišly vniveč, je tvrdá: nekouřit. Nejmíň čtvrt roku, než se cévky znovu rozvětví a usadí. Držím s ní basu, nebudu jí přece hulit pod nos, když ona nemůže … a tak zažívám zvláštní stavy.

Kocourek mi v nestřežené chvíli vstrčil čumák do talíře a tolik mě to rozezlilo, že jsem s ním mrštil ven na terasu: "Vždyť mu zlomíš nohu," volala; brzy mě to mrzelo. Druhý den nepřišel – poprvé, co ho máme. Vždycky nás po návratu z práce na zahradě vítal, šel s námi domů jak pejsek - a teď nic. "Jdu ho hledat," řekla, a já se styděl. To jsme už čtvrtý den neměli cigaretu v ústech, a zatímco ona mlčela, má mysl zmateně vibrovala mezi stavy šílenství a osvícenosti.

Pak ho přinesla domů. A zas bylo dobře. Na Vánoce je třeba, aby byl v domově mír, teplo a odpuštění. Časem – asi tak po týdnu – už jsem nekuřáctví zvládal líp; to mi ovšem nic předtím nedělali, zatímco ona se nemohla ani pořádně najíst. Jak rád bych to vzal na sebe, ale co mohu dělat? – Jen to, že jí nebudu tedy kouřit pod nos…

"My si ani nezasloužíme, abych byla zdravá," řekla kdysi, je to už hodně dávno, když jsem se takhle na chodníku na sídlišti rouhal – měli jsme strach, že je vážně nemocná, cosi tomu nasvědčovalo, nevěděli jsme, na čem jsme, čekali jsme na výsledky, s pokornou nadějí a jako vždy s těmi nejlepšími předsevzetími. Když pak přišlo úlevné rozhřešení, člověk byl osvobozen, tak svobodný náhle, že neuběhlo ani půl dne a už jsem zle zase kvůli čemusi nadával - nikdy na tu její větu nezapomenu…

A tak, chtěl jsem vlastně napsat, že jsem rád, že jsme stále na světě, spolu a zdraví, a že za to Bohu dík. Což je ovšem fráze, planá floskule, neboť nejsou důležité nějaké proklamace, ale ten pocit… pocit lítosti, když člověk vyhodí kocoura ven, že mu málem zlomí nohu, když si vzpomene, jak velice rychle zapomněl na úzkost, a když vidí, že žena dokáže být tisíckrát moudřejší než muž, byť nevládne břitkým uměním všechno racionálně popsat, věcně zdůvodnit a … dokonale pokazit.

Šel jsem po tržišti, bylo to už takhle v podvečer, teď se stmívá brzy. Někteří prodejci měli už sbaleno, prázdné po nich stoly, jiní naposledy nadějně ještě vyhlíželi – korpulentní žena, vidíc hříšného muže, automaticky jaksi položila ruku na láhev slivovice, poslední nedoprodanou, mezi pytlíky s naloupanými vlašskými ořechy a vánočním jmelím – inu, zkušenost. Ano, toho půl litru býval bych kdysi dokázal vytrestat za večer, avšak bejvávalo – časy se mění a člověk věkem pokorní…

Alespoň na Vánoce měl by být v domově mír, teplo a odpuštění. Raději čtu a píši, než koukám na televizi a mluvím, nehýřím, a je to tak jaksi lepší – zůstává ten pocit mezi řádky, purpurová vůně slov kdesi vzadu za hlavou, chtělo by se skoro říci nad ní, tam, kam malíři umisťovali světcům svatozář a jogíni kde si tuší sedmou čakru, pocit sváteční. A člověk, ó Bože, člověk tolik toho ve dnech volna udělá – myslím tím práci na tom, jak žít: s tím, koho milujeme, pro koho dýcháme.

Šťastné Vánoce – všem, kteří si to také (téměř) zaslouží…