"Co nepřítel nepobral a nezplundroval," píše Anna Bechyňská z Dobrše v zachovaném listě z roku 1640, uprostřed Čech za třicetileté války, "to naše armáda dodělala... Co od železa bylo, to pobrali, vokna, kamna a jiné, co nepobrali, to potloukli a v nic obrátili. Lidsky mluvíc, jaké napravování je možné, když mezi rukama nic není... Bože můj! Dycky ještě slyšíš: Dej! Poddaní už nic nemají."

Když listuji zpátky v dějinách, připadá mi, že krásné jméno Anna přitahovalo samé neštěstí, příkoří, šalbu a zmar. Možná bylo trochu veseleji na dvoře Jindřicha Sedmého, anglického krále, když zapudil svou první manželku a posmívaje se papeži pozval k sobě pod královský baldachýn skvělou milenku, Annu Boleynovou. Jako devětadvacetiletou ji pak poslal na popravčí lešení pod chladný katův meč. Záminka? Prý zrada a intriky! Anne de Clèves, v pořadí čtvrtá manželka téhož nebezpečného despoty, jen taktak vyvázla životem po několikaměsíčních líbánkách, díky rozvodu po anglikánsku, který Henry VII pro svou potěchu kdysi vymyslel a uzákonil.

A co v Českém království? Což nezemřela Anna Svídnická, třetí manželka Karla Čtvrtého, ve třiadvaceti letech? Nad jejím vychladlým tělem prodléval císař Karel na modlitbách dlouhé hodiny. Zdalipak císař - v té době již trojnásobný vdovec - přitom také vzpomněl na svou druhou manželku, Annu Falckou, která ho opustila v rozkvětu mládí svých dvaceti čtyř let? Připomenout bych měl taky Annu Českou, kterou provdali do daleké ciziny za mladého a neduživého Richarda Druhého; jak se asi cítila v chladných anglických ránech dcera Otce vlasti?

Také Anna Salomena Harantová, vdova po popraveném Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, by měla být zmíněna v tomhle chladném seznamu pro svou vychytralou povahu - do písmene splnila neblahé předtuchy svého muže, přestoupila na katolickou víru, syny dala na výchovu k jesuitům, ale s novým manželem, Heřmanem Černínem z Chudenic, jedním z nejvěrnějších stoupenců císaře Ferdinanda II, bělohorského vítěze, neužila mnoho štěstí.

I spisovatelům připadá, že jméno Anna sluší postavám tragickým. Ivan Olbracht vymyslel chudou a zapomenutou Annu proletářku, aby doplnil svou literární galerii postav, jsoucích na okraji společnosti; Lev Nikolajevič Tolstoj zase odsoudil ke smutnému konci svou nádhernou Annu Kareninu.

Myslím, že všechny Anny mezi námi zdaleka nebyly a nejsou tak smutné, zádumčivé, nešťastné a chladné, jak píší historici a romanopisci. Anebo jsou, avšak jen zrána, a jak postupuje sluneční vůz po obloze, okřívají a dovedou se smát a plodně žít. Jako důkaz annenské nezdolnosti bych vám někdy rád popsal průběh odpolední svačiny u kuchyňského stolu v domku paní Anny Vaníkové z Blovic. Vidím vše jako by to bylo dnes: V Evropě zuří válka, na stole je mísa povidlových buchet, paní učitelka Anna Kerschová míchá lžičkou bílou kávu, kterou paní Vaníková vaří z praženého žita a cikorky a kozího mléka. Obě Anny si vyprávějí, co jedna zažila v mládí ve Vídni a co druhá v mládí v Plzni, já tam sedím na stoličce u kamen, taky držím v ruce buchtu, jsem hodný chlapeček, poslouchám a těším se, že v neděli - na svatou Annu - půjdem do blízké Seče na pouť.

Ovšem to bude jiný fejeton.