Bylo to v neděli. Bezmyšlenkovitě jsem si pustila rádio, že si poslechnu zprávy – ani ne, že by mě zajímal vývoj nějaké kauzy či pseudokauzy, ale jaksi pro jistotu, zda se právě nestalo něco převratného. Nu, nestalo, ostatně jsem ani nic nečekala, ale zato někdo z moderátorů oznámil, že se před sto lety narodil Lawrence Ferlinghetti. Nijak zvlášť mě to nezaujalo, známých osobností je tolik, že by asi každý den mohla být zpráva o tom, že se před sto lety někdo narodil. Jenže z dalších vět jsem vyrozuměla, že Lawrence Ferlinghetti stále žije, že se právě dožívá stovky. To byla ovšem jiná! Automaticky se mi vybavila slova „pojď se mnou spát a buď mou láskou“ a okamžitě jsem věděla, že je to název a začátek básně z Ferlinghettiho sbírky Startuji ze San Franciska, kterou tak výtečně přeložil Jan Zábrana.

Užasla jsem – četla jsem ta slova před víc než padesáti lety, a ačkoli se mi báseň i celá sbírka moc líbily, rozhodně bych byla nečekala, že si na ni tak jasně vzpomenu po dlouhých desítkách let. A vybavila se mi ta doba, nadějná půlka šedesátých let. Ferlinghetti byl tenkrát – nesprávně, leč pochopitelně – počítán k beatnikům a po pravdě řečeno mě k nim přivedl. Ve škole jsem s takovými znalostmi moc úspěchů nesklidila, naše češtinářka si potrpěla spíš na české obrozence a ti mě nebavili. S beatniky jsem tedy díru do světa neudělala, spíš jsem jen potvrdila svou pověst podivínky, která má zálibu v mírně podezřelých, ale trpěných autorech. Pár spolužáků sice beatnici taky bavili, ale hitem naší třídy se rozhodně nestali.

Tak on ještě žije, a dokonce píše! („A je furt v tom San Francisku?“ zeptal se Davídek. To jsem nevěděla, ale usoudila jsem, že nejspíš ano.) A já na toho báječného frajera na desítky let úplně zapomněla… Mírně jsem se zastyděla, ale pak jsem si to odpustila: mám tolik literárních lásek, že všechny sledovat prostě nestihnu, většinou to dopadne stejně jako s mnoha jinými lidmi, připomene mi je nějaký sdělovací prostředek, když umřou, a já pocítím trochu studu a lítosti, že jsem si na ně už tolik let nevzpomněla.

Na Lawrence Ferlinghettiho jsem si ale vzpomněla, byla jsem se podívat v jeho slavném knihkupectví City Lights v San Francisku – jenže jsem to brala jako vzpomínku na svět, který už dávno, pradávno zmizel. Myslela jsem, že beatnici jsou dávno pryč a ti, kteří jezdí do San Franciska hledat jejich památku – a že jich je! – jsou jen snílci hledající vyhaslá světla. Mám pro to pochopení, taky se ráda nořím do minulosti a hledám tam poučení a příklad. Kdybych byla tenkrát tušila, že Ferlinghetti ještě pořád žije, dívala bych se na ně trochu jinak, i když myslím, že ti mládenci a děvčata tam jezdí za minulostí, a ne za starým pánem, kterého stejně nejspíš nemají naději potkat, natož se ho na něco zeptat. Ale možná bych se aspoň podívala, jestli básník mého mládí ještě píše. To se ovšem díky bohu dá i napravit.

LN, 29.3.2019