Procházky Prahou, hledání všeho, co město zkrášluje. Na Letné už žádný monument postavený na lži, ale ani Kaplického knihovna, šperk nadčasovosti, snůška otazníků. Libeňský most - dilema doby. Jaro nad střechami vzlíná v zeleni, dere se na výsluní, rozevláté koruny stromů, proměnlivé obrazy ročních období a pod tím vším metro, kovová elegantní střela v tunelu. Vystupujeme ve stanici Kobylisy a našim cílem je Botanická zahrada.

Před vstupem do chrámu flóry jako bychom zastavili čas. Nasáváme ozón, kráčíme zvolna, co noha nohu mine, procházíme tichem lesní pěšinou, hovoříme s okolní přírodou, aniž promluvíme. Pod nohama kameny prolnuté kořeny stromů zaštitované jejich korunami. Sluneční paprsky se derou mezi stíny, proteplují zem. Lidé sedí tu a tam v trávě, děti běhají, hledají první kvítky. Odbočujeme k nim do lůna zeleného porostu a usedáme na vyschlý kmen. Před námi v dáli leží Praha, úzký proužek velkoměsta, jakoby načrtnutý akvarelem dole pod vysokou oblohou. Mezi námi a městem kvetoucí stromy. Jsme pohlceni tím obrazem, stáváme se jeho součástí, vůní, nemáme skicák, ani slov k jeho zachycení. Němé svědectví jara, jeho vzlínání krásy. Nabíráme z něj konvičkou a usrkáváme sílu. Lidé kolem nás hovoří a akustika přírody se chová tak, že nás neruší lidé ani děti. Občas se zvedne větřík, zavane, stromy se zachvějí a náhle v paprscích slunce drobounce hustě sněží. Okvětní plátky se spustí, vzlétnou proti nám, lehce se třepetají, než dopadnou na zem. Celý obraz tím dostává neskutečný vjem podobný zázraku. Na okamžik nás znehybní v úžasu. Příroda čaruje.

Až když jsem se vzpamatovala, na mysl mi přišly verše amerického básníka Lawrence Ferlinghettiho: Ano svět je nejlepší místo ze všech pro mnoho věcí: Jako jsou vonící květiny, goose sochy, procházky, zpívání odrhovaček, mávání klobouků, tanec, dokonce i myšlení… Krásná beatnická léta, řekla jsem si, i když vím, že on mezi ně tak docela nepatřil. Ale kdo přijde uprostřed vší té radosti, té krásy s úsměvem… Na to jsem raději ani nepomyslela.