Příští týden prožije spisovatel Milan Kundera další významný okamžik svého života. Nakladatelství Gallimard ho 24. března zařadí do „Plejády nesmrtelných“. Začne vydávat jeho sebrané spisy v edici Plejády, určené světové klasice. Bude teprve dvanáctým spisovatelem, který se v Plejádách ocitne ještě za svého života. Jedním z nich je třebas Eugene Ionesco, též spisovatel nikoli francouzského původu, narozený ve Slatině v Rumunsku. Je to pro Kunderu obrovské ocenění, jistě důvod k velkému zadostiučinění a vnitřní radosti. Využívám příležitosti a chci se na tomto místě připojit k těm, kteří mu srdečně blahopřejí. Mám z toho velikou radost a stejné pocity prožívám, když při návštěvách knihkupectví tu a tam ve světě nalézám Kunderovy svazky.

Obávám se však, že gratulantů českého původu nebude mnoho. O Kunderově úspěchu jsem se dozvěděl vcelku náhodou, cosi jsem zahlédl v internetovém zpravodajství a opravdu zevrubnou informaci jsem nalezl jen na webové stránce Literární.cz. Kundera je dobře utajený. Když si otevřeme jeho heslo v české Wikipedii, čteme: Milan Kundera patřil k prominentním protagonistům stalinské oficiální literatury a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po komunistickém puči. Tato generace se bystře chopila příležitosti udělat bleskovou kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury.

O moc víc se tu o něm nedozvíme, hlavní pozornost je soustředěna na to, že v roce 1950 udal StB Miroslava Dvořáčka. Když se podíváme na rumunskou Wikipedii, jak ta pojednává svého slavného rodáka Eugena Ionesca, nabídne se nám rozsáhlý text, který sice nedovedu přečíst, ale natolik se v něm dokážu orientovat, abych poznal, že z něho nekape nenávist.

Pokud by někdo hledal ilustraci pro úsloví, že nikdo není doma prorokem, nemusel by chodit daleko. V postavě Milana Kundery ji najde snadno.

Je naprosto jasné, co by se muselo stát, aby si Češi Milana Kundery vážili, oslavovali ho, byli na něho pyšní, věnčili ho a hlavně – aby o něm mluvili dobře.

Musel by dosáhnout odpovídajících úspěchů v jiné disciplíně, než je literatura. Musel by kopáním často dopravovat koženou kouli mezi dvě břevna. Musel by hodit něco někam o centimetr dál. Nebo by musel na dvojici prken sjet z kopce o tisícinu vteřiny rychleji než někdo jiný. Musel by umět někoho zmlátit ve čtverci obehnaného provazy anebo na kole propotit dostatečný počet triček žluté barvy.

To je příčina Kunderova zavržení. Ivan Lendl také odešel do ciziny a stal se cizím státním příslušníkem. Jenže on v té Americe nepsal, on tam hrál tenis, takže táž česká Wikipedie ho označila za „nejlepšího českého tenistu historie“.

Je to věru zvláštní jev. Asi to bude v publiku. Sportovci ho mají širší než literáti. O dopravě kožené koule mezi dvě břevna se debatuje od Krušných hor po Beskydy. Zato literát, toho vnímá vzdělaná, inteligentní a vpravdě ušlechtilá komunita.

Trochu ironie si snad dovolit můžu, ne?

LN, 14.3.2011