FEJETON: Šláftruňk
Bylo to kdysi v Makarské vinárně na pražském Malostranském náměstí, kde jsem se každou neděli večer u dlouhého stolu potkával se dvěma stařičkými pány. Před odchodem vždycky žádali vytáhlého číšníka Toníčka o šláftruňk. A on jim přinesl dvě slivovice. Jednou jsem se odvážil pány požádat o vysvětlení.
„Mladý muži,“ pravil ten menší. „Já a tady pan tajný vládní rada pijeme celý večer lahodné moravské veltlínské. Jenomže oba bydlíme zde, na Malé Straně, kde jsou, jak zajisté víte, domy pavlačové. Což má tu nevýhodu, že toalety bývají až na konci pavlačí. Takže by nám nezbývalo, než celou noc vandrovat po pavlačích. Dáváme si proto nakonec sklenku čehosi ostrého, co udělá v ledvinách takovej cirkus, že jdete jen jednou a máte celou noc pokoj.“
Později jsem zjistil, že závěrečná sklenka, byť třeba nikoli přesně ze stejných důvodů, má svou obdobu i v zahraničí.
Když například v Polsku po návštěvě odchází host a na dvoře mu pod jeho dohledem sedlají koně, dostaví se hostitel s poslední sklenkou, tam asi nejspíš jeřabinky, jaksi na rozloučenou. Té sklence se říká sedlanego. Host do sebe štamprdli vhodí, vyhoupne se na koně, aby v tom okamžiku přicházela paní domu s další poslední skleničkou v ruce, a té se říká střemenego, tedy v třmenech.
Kdežto na Slovensku, jak mne dávno poučili v Tesle Stropkov, se poslední sklenička nazývá kapurková. Kapu je maďarsky brána, branka, vrata, kapurka říkají na některých místech Slovenska brance nebo dvířkám. Takže kapurková je poslední sklenička třeba barack pálinky už vestoje ve dveřích, na rozloučenou.
Jsou ale jedinci, pro které poslední sklenka vůbec není poslední, naopak, jejich chuť k pití jen povzbudí. Těm potom šláftruňk musí připadat jako poslední noční vlak, který se po chvilce cestování přece také proměňuje v první ranní vlak.
