Lékárník a klarinetista pan Dubský, zarostlý jak Karel IV. na stokoruně, tedy jako bezdomovec, široko daleko jediný skutečný magistr, se přiblížil svému snu. Tedy k představě o líbivé muzice, ve které by měl parádní sólo. Viděl se v duchu jako Artie Shaw a Benny Goodman v jedné osobě, stojící a s klarinetem v ruce, pročež dámy v publiku vlhnou a omdlévají. Jelikož mu bylo jasné, že pojem swing by u dirigenta neprošel, říkal svému záměru náladová hudba.

Tesařský mistr a trombonista pan Holíkovský sice tvrdil, že náladová hudba je ta, která hraje pouze když má náladu, ale lingvistické výklady pana mistra nelze brát vážně. Přinejmenším od chvíle, kdy trval na tom, že manželkou kovboje je kovbojka. Debaty s panem Holíkovským bývají někdy obtížné. Kdežto lékárníkův návrh uvítal výpravčí a trumpetista pan Hůlka. „Výborný nápad,“ chválil nadšeně. „Musíme lidi přivést k tomu, aby měli hudbu rádi.“ Pan výpravčí totiž ve volných chvílích patří k oněm kazatelům, kteří chtějí lidstvo předělávat podle svých představ, čímž otravují vzduch i veřejnost. Když pan lékárník Dubský slyšel, že by se měl zúčastnit násilného vychovávání obecenstva, raději svůj projekt zas honem odložil. Jeho nápadu se ale proti očekávání chytil dirigent Amatérského symfonického orchestru Josef Vlach Vrábelský, regenschori proboštského chrámu Nanebevzetí Panny Marie, zvláště když úmysl zahrát něco, co by se dalo i poslouchat, podpořil také ve výčepu vysedávající stařičký pan Hauptvogel, takto nehrající houslista.

Dirigent vybral břesknou polku Škoda lásky, také proto, že byly po ruce rozepsané noty, které neznámý pachatel zprivatizoval z archivu zrušené posádkové hudby. A tak už příští čtvrtek večer se sálem restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, nesly melodie někdejšího evergreenu hned v prvním provedení docela uspokojivě.

Nové číslo se nakonec stalo hvězdným při pohostinském vystoupení orchestru v jedné z perel západočeských lázní. Několik anglických pacientů, kterým se teď bůhvíproč říká klienti, nadšeně tleskalo do rytmu Roll out the Barrel, oblíbené písně britských vojáků za druhé světové války, kdežto výprava německých turistů si s chutí zazpívala alespoň refrén známé a zaručeně německé písně Rosamunde. Pro nekonečné ovace ji orchestr dokonce musel zahrát ještě jednou.

A tak zkrátka vyšel z té natolik úspěšné obměny repertoáru pouze nebožtík zbraslavský kapelník Jaromír Vejvoda, skutečný autor oné polky, a také lékárník pan Dubský, na kterého ani tentokrát nevyšlo žádné oslnivé sólo pro klarinet. Ale tak už to na světě chodí.