FEJETON: Sbohem, Honzo!
Umřel nám kamarád Honza Kašpar. Davy návštěvníků Divadla Járy da Cimrmana ho znaly jako herce, diváci Videožurnálu vědí, že se na tomto skvělém neoficiálním podniku z dob normalizace (a ještě chvíli po ní) vydatně podílel. Pro nás, kteří jsme byli odedávna věrní čtenáři a návštěvníci Svépomocné lidové knihovny Hrobka, to ale byl blízký kamarád, nebo spíš přítel.
Honza hrál i životě tvrdého chlapíka, ale byla to maska, ve skutečnosti to byl nebojácný a laskavý člověk, vždycky ochotný pomoci. A nezkazil žádnou legraci, která nám dodávala naději v těch těžkých dobách i dnes. Potkalo ho neštěstí, před lety spadl ze stromu, zlomil si páteř a ochrnul, ale chuť do života mu to nezlomilo. Byl přímo příkladem toho, jak se vyrovnat s fyzickým handicapem.
"Obchází, potvora jedna zubatá," řekl by nejspíš jiný ze sloupů Hrobky Nikolaj Stankovič, který je už léta taky v Pánu. Stejně jako Olga Havlová, Olinka Stankovičová a Jarmilka Bělíková, Václav Havel anebo Kešot. A to jsem možná ještě na někoho zapomněla! Pak ještě jeden z věrných návštěvníků Hrobky leží na jednotce intenzivní péče a jeden z návštěvníků sporadičtějších se ne a ne dostat k pooperačních komplikací. Krušné časy.
Ale snad něco veselejšího. Byla jsem asi před týdnem v Plzni na studentské minikonferenci připomínající plzeňské povstání z roku 1953, ale o tom jsem tam nemluvila, byla jsem tehdy ještě moc malá – na vzpomínky tam měli skutečné pamětníky. My jsme s Jiřinou Šiklovou vykládaly o samizdatu. V éře tabletů a internetu je už kniha přepsaná na stroji starožitnost, ale stejně mám dojem, že z ní bude vždycky vyzařovat vzdor a rozhodnutí nenechat se nepřejícným režimem vymazat ze světa. Tu do ní vložili organizátoři samizdatu, autoři a překladatelé, písaři a písařky, vazači i všichni ostatní, kdo při jejím vzniku pomáhali.
Přišla taky řeč na domovní prohlídky, takže všichni zvážněli, a já jsem ve snaze odlehčit tíživou chvíli plácla, že je těch knih pořád víc a víc, není je kam dávat – a než by je člověk vyhodil, radši by je možná dal i někomu, koho zrovna rád nemá. "Já myslím," dodala k tomu Jiřina, "že se ty knížky rozmnožujou, když nejsme doma." Pobavilo mě to: když člověk odjede na dva dny, rodí se maličká kolibří vydání, za týden už jsou z nich středně tlusté romány, a když se vrátí po měsíci, najde tlustou encyklopedii nebo Vojnu amír. A to ani nechci přemýšlet o tom, co najdou v knihovně ti, kdo neprozřetelně odjedou na léta studovat do zahraničí! Vracela jsem se z Plzně po dvou dnech a opakovala jsem si, že musím pečlivě prohledat knihovnu, abych zjistila, jestli je to pravda. A byla! Když jsem se vrátila, seděla Chaluha na knížce Zdeňka Vašíčka Jak se dělají filozofové a úpěnlivě mňoukala. Jenže tatáž knížka, kterou jsem předtím dostala k narozeninám, stála poklidně v knihovně a tvářila se, že o ničem neví a nemá s tím nic společného.
Stejně se mi ale myšlenky točí kolem Honzy Kašpara: no, aspoň je tam nahoře v dobré společnosti, i s tím Zdeňkem Vašíčkem.
LN, 14.6.2013