Typický hřbitovní košík, naplněný chvojím, šiškami a sušenými květinami, se mi u nohou rozkymácel. „Tak já už musím vystupovat,“ řekl pán sedící naproti v coupé, když kola zarachotila po výhybkách. „Mějte se pěkně a šťastnou cestu.“ Poděkoval jsem mu, pozdravili jsme se a já zůstal sám.

Přestože jsme si bezmála dvě hodiny znamenitě popovídali a čas nám příjemně uběhl, byl jsem rád, že odešel. Poslední půlhodinka trati přímo vybízí k tichému zahloubání. Čeká mne nejkrásnější část cesty, ale zároveň i nejsmutnější, a já si ji chci projet nerušen, v klidu, s hlavou u okénka. Za šedivě zakaleným sklem teče řeka vlaku vstříc. Je jako čas, neodvratně plynoucí od pramene k ústí, nikdy zpět. Jen vlak mne veze ve vzpomínkách proti proudu, do mládí. Krásná putování, škoda, že jenom ve snu!

Řeku provází na druhém břehu cesta . Kolikrát jsem tudy jenom chodíval podél vody domů? Pravda, byly to kilometry a kilometry, šlo se několik hodin, ale vesele s přáteli, byli jsme mladí, bezstarostní, nic nás nebolelo, času bylo dost a v létě slunce zapadá tak pozdě... Jak jinak je tomu dnes! Leckoho z mých průvodců už sice zase nic nebolí a hlava jim starostmi nešediví, bohužel ne proto, že by zázrakem omládli. Po slunci není ani památky, chlad zvenčí vane škvírami kolem okna, oblohu zakrývají nízké olověné polštáře mraků, slibující déšť i sníh, a očividně se stmívá.

Z nádraží mne čeká ještě dlouhý pochod, takže až projdu branou, na níž se řečí dávno zapomenutou píše, že v Kristu zesnulí s Kristem radostně vstanou, bude už úplná tma. Jako by ožily Březinovy verše o Svítání na západě:

Nežel, má duše, že dojdem až v noci k tvému rodnému městu
a zahrad jeho že neuzříme pak v soumracích, po klekání.
Naše vlastní uhaslé dni nám paprsky postelou cestu
a jásotem po léta vyslaných nadějí budeme uvítáni.

Po zažehnutí svíčky a kratičkém zamyšlení, ukončeném třemi křížky palcem nad kamenným obrubníkem, rychle nastává čas odchodu. Co kdyby mne tu omylem zamkli – velice nerad bych lezl přes mřížový plot. A také musím vyrazit na zpáteční cestu: pod střechu, která mi bývala domovem, už dávno vstupuje jiný host. Jen ty hroby mne k místu ještě poutají. Budu sem s košíkem chvojí a šišek jezdit každý rok, tak dlouho, dokud nepřijde den, kdy sám navrátím zem zemi, popel popelu, prach prachu.

Nálada je smutná, pravá dušičková, nicméně přece jen vzdálený koutek mysli ozařuje jakési příjemné světlo a protepluje nejasnou budoucnost.

Ó Věčný! Ať tušení naše jsou sladká těm, kteří v bolestech tonou.
Pějeme hymnu ze slov, jež značí smrt ve všech jazycích země.
Neboť nám, kteří věříme, je den Tvůj dobou zrání, zahořkle vonnou,
praskající v bolestných klasech a večerem chlazenou jemně.

A po době zrání přichází neodvratná sklizeň... Na shledanou, moji blízcí!