Letošní zima rozhodně trvá příliš dlouho; když jsem ve středu po ránu z postele uviděla na římse dvacet centimetrů sněhu, bylo mi do breku. Rozhodla jsem se ale pro pozitivnější přístup a usoudila, že to asi bude předjaří. A v tu ránu mě napadlo, že moje letošní předjaří je nějak nadmíru ruské.

Začalo to tím, že mi přišla pozvánka na konferenci do Moskvy. Myslela jsem si, že mám Moskvu už "vychozenou", že už se tam nepodívám, ale organizátorky (říkám jim "dvě Máši") byly tak milé, vstřícné, schopné a vůbec prima, že jsem kývla.

Pak přišel festival Jeden svět a pořadatelé mě vylákali na několik besed o filmu Polibek pro Putina. Musela jsem si trochu zopakovat, co o Rusku a Putinovi vím a o čem si myslím, že by měli vědět i ostatní, a pozvání jsem přijala. Ne že bych se ráda někde předváděla se svými řečmi, ale myslím, že festival je pro studenty veleužitečná věc, tak těžko mohu odmítnout spolupráci. Ale: není toho Ruska nějak moc najednou?

Pak jsem dostala dárek: nádherný dlouhatánský ruský seriál o Mistrovi a Markétce, radost se podívat. Pak přišlo další překvapení: balíček z nakladatelství CDK; otevřela jsem obálku a byla v ní knížka Ivany Ryčlové Mezi kladivem a kovadlinou. Jsou to studie o osudech literárních osobností... Ruských. Zase to Rusko! Četla jsem dlouho do noci, těžko jsem se dokázala nakonec utrhnout a ukázněně usnout. Knížka je hezky napsaná, nádherně vypravená, plná faktů, z nichž jsem znala jen některé – nicméně mou náklonnost k Fadějevovi ani Šolochovovi moc nezvýšila. Snad jsem jim ale lépe porozuměla a díky za to.

Ve čtvrtek zářilo sluníčko, ale mně to ruské předjaří nešlo z hlavy. Mudrovala jsem nad tou shodou okolností celou cestu na nádraží (jela jsem do Ledče nad Sázavou na besedu o Polibku pro Putina) i pak ve vlaku – tedy jen chvilku, protože do mého kupé přistoupil pán a rusky se mě zeptal, zda jedu taky do Kutné Hory. A jestli pak jsem byla v Moskvě?

Dali jsme se do řeči a ukázalo se, že pán je ruský analytik a spisovatel, který napsal knihu. "Hrdinou je Putin," pravil. "Mým ne," odsekla jsem nezdvořile. Zasmál se: "Takovým hrdinou, jako byl Napoleon nebo Stalin. Máte ráda Napoleona?" To tedy nemám, a Stalina už vůbec ne. Ale pochopila jsem, že myslí hrdinu negativního a že jsem náhodou narazila na člověka, který smýšlí podobně jako já. Až do Kutné Hory jsme si vesele povídali o politice a podobných neveselých věcech, třeba o Katyni – mnozí ruští občané pořád ne a ne uvěřit, že zločin nespáchali Němci.

Takhle nějak si představuju ty dvě Máši, rozjímala jsem. Ale proč na mne už pár týdnů Rusko vystrkuje drápky z kdejakého kouta – to nevím. Že by spiknutí? Nenene, kdo by měl nastražit nějaké spiknutí a proč? Třeba to má být takový prstík osudu, který mě má někam postrčit, to se přece stává. A má-li mít věc dramaturgicky správný průběh, dozvím se to v Moskvě, kam letím na Velký pátek (byť pravoslavné Velikonoce jsou jindy). Zvědavě tedy čekám, a až se to dozvím, tak vám to povím. Pokud bude co.

LN, 23.13.2013