29.11.2021 | Svátek má Zina


FEJETON: Rozhlas

30.9.2013

Minulý týden jsem psala o knížkách - a jako na potvoru se mi dostala zase do ruky zajímavá knížka, která se tentokrát týká rozhlasu - a taky televize. Jmenuje se "Pozor, vysíláme", vydala ji obecně prospěšná společnost Dny české státnosti spolu s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů a právě dnes ji v Českém rozhlase představí a pak se rozběhne do světa.

Já vím, nenapsala jsem, kdo je autorem, jenže to není tak jednoduché: knížka totiž obsahuje dvacet portrétů rozhlasových a televizních osobností (plus krásný a zasvěcený úvod Rudolfa Vévody) a autorů je skoro tolik jako portrétů. A tak si může čtenář vybrat - od precizně zpracované historické studie o jednom po rozhovor s jiným. Ta pestrost zvláštním způsobem odráží i různorodost rozhlasového a televizního vysílání, takže najdeme portrét legendárního sportovního hlasatele Josefa Laufra - a na druhé straně portréty Věry Šťovíčkové či Otky Bednářové, tedy autorek rozhodně politických.

V knize se také zrcadlí dlouhá, předlouhá historie Československého rozhlasu i kratší historie Československé televize, a to nikoli v teoretických úvahách, ale přímo na živých lidech, na jejich osudech. Osudy jsou to rozmanité a mnohdy nelehké a vysvítá z nich, že předchůdci dnešních hlavních veřejnoprávních médií to rozhodně neměli jednoduché - o nic jednodušší než ti, kteří je tvořili.

Ale hlavně: čtenář by musel být skutečně nedovtipný, kdyby mu nedošlo, že rozhlas a televizi dělali (a doufám, že mají dělat i nadále) živí lidé se svými zvyky, názory a nejednou i nedostatky. Nejsou to stroje, aby jen vyplnili předem nalinkovaný program, vešli se do předem připravených políček. Pokud je autor dobrý, jsou dobré i pořady a posluchači nebo diváci si je oblíbí.

Vysvětluji to proto, že se mi v poslední době zdá, jako by rozhlas od tohoto principu ustupoval ve prospěch snahy vtěsnat co možná nejvíc z vysílání do předem připravených škatulek - jako by pořady byly šroubky, všechny stejné, aby se dal každý použít kdykoli. S Českým rozhlasem externě spolupracuji už skoro dvacet let a nedávno mě požádali, abychom ke každému pořadu, který připravíme, napsali, kolik času nám zabrala příprava. Zarazilo mě to: nač to potřebují? Pořad má jasně danou délku, smluvně je dán honorář - jak dlouho si s ním hraju, je snad moje věc, ne? Je lepší, když ho dělám rychleji, nebo když mi to trvá déle? Obojí může mít úskalí: komu to trvá dlouho, může být pomalý, kdo je hned hotov, může to odfláknout.

Poptala jsem se několika známých, jak dlouho připravují pořad nebo článek. Koukali na mě udiveně: to přece záleží na tématu, na tom, kolik o věci vím, co mám načteno... Dva rezolutně odvětili: Připravuju se celý život. Hm. Ono se opravdu těžko dá určit, jestli mám do přípravy pořadu započítat i čas, po který jsem před patnácti lety četla nějakou knížku, nebo jestli se počítá jen ten čas, co hledám příslušný citát. A počítá se taky ten čas, kdy si někde v tramvaji lámu hlavu s tím, jak skloubit tohle s oním?

LN, 27.9.2013



První kroky: Deník, který uchová jedinečné vzpomínky ze života dítěte
První kroky: Deník, který uchová jedinečné vzpomínky ze života dítěte

Napište sobě a svému dítěti příběh začátku nového života se všemi drobnými obyčejnostmi, které přirozeně zapomínáme. Vznikne tím unikání rodinná...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.