FEJETON: Republika v muzeu
Taky se tam půjdu podívat, řekl jsem si v chladném, větrném, sobotním, lednovém dopoledni na Václavském náměstí. Jako klučík jsem chodíval do Národního muzea moc rád. K vidění a pozorování nebyla jenom velikánská kostra velryby a preparovaný orel mořský se zlým, zamračeným pohledem skleněných očí, ale stovky zajímavých brouků a motýlů, dlouhé řady tajuplných minerálů, zasklené skříně se ztuhlým rejnokem a jedovatou murénou, početné soubory tolarů a grošů a spousta dalších, pro dítě mnohdy nepochopitelných exponátů, například zkamenělin.
Když jsem se přiblížil k té památné budově včera, připadala mi její zešedlá fasáda jako tvář zasloužilé, unavené vědkyně, poďobaná starými jizvičkami od neštovic. Prošel jsem pod trubkovým lešením, na kterém se nepracuje, které pouze chrání příchozí návštěvníky před padajícími kousky zvětralé omítky nebo před něčím ještě těžším. Entrée muzea se nezměnilo: úctyhodné schodiště, bronzové busty velikánů, mramorové podlahy, mramor na zdech, dlouhé koberce, potemnělé chodby v přízemí uhýbají kamsi daleko...
Na výstavu musíte jít nahoru, začíná na prvním poschodí. A hned vás lapí zvuky dopadajících granátů a pum, pokřikování feldvéblů a rachocení kulometu - na velké plátno se tu promítají dokumentární snímky z války, z té první světové, ve které bylo víc hladu, víc zimy, víc chřipky a víc naděje - jak vyprávěla moje matka. Častokrát jsem naslouchal tomu povídání, máti vždycky přitom nehleděla na mne, ale skrze mne. Na konci té krvavé čtyřleté vojny jí bylo čtrnáct. To je krásný věk - zvlášť když se dočkáte míru a doufáte, jako všichni kolem vás, že už nikdy, nikdy žádná vražedná válka nebude.
Na každé výstavě podobného rázu jsou nejpůsobivější exponáty trojrozměrné. Prvorepublikových reálií je ke zhlédnutí na výstavě Republika ohromující řada. Jenom těch výrobků! Filigránská skleněná bižuterie, baťovky, tužky koh-i-noor, dámská i pánská konfekce, nábytek, zbraně, vyleštěný osobní automobil Tatra, za který by dnes leckterý milovník veteránů zaplatil horentní sumu, a další a další věci; některé vzbuzují u návštěvníka úsměv, většina však působí překvapení nebo i úctu - o tomhle jsme vůbec nevěděli.... Ano, na tohle jsme zapomněli...
K dvourozměrným věcem prvořadé zajímavosti patří dokumenty - mezi nimi dopis Jana Masaryka, odstupujícího ministra zahraničí, z října osudného roku 1938, originál Mnichovské dohody s podpisy hanebně proslulých osob (Chamberlain, Daladier, Mussolini, Hitler), slavný text Martinské deklarace z 30. října 1918 o slovenských ambicích v očekávaném samostatném státu, deník Hany Benešové z roku 1916, kdy byla kvůli manželově činnosti v emigraci c.k. rakouskouherskou policií zatčena a eskortována do Vídně... Tiskoviny, plakáty, fotografie a filmy, filmy... Na promítacím plátně vpravo černobílý odpich vysoké pece v Ostravě, žhavé ingoty, mohutná válcovací stolice v akci, přesné obrábění obří klikové hřídele v plzeňské Škodovce - a nalevo se promítají filmy o žních na Hané, voraři sjíždějí Vltavu u Štěchovic, svatebčané v krojích vycházejí z podtatranského kostelíku... Za dvě hodiny bzučí z toho člověku v hlavě.
Nejzajímavějšími objekty na celé výstavě jsou její návštěvníci. Vybral jsem si k pozorování mladý pár, ona šestnáct, on o málo víc. Přišli - paže ovinuté kolem ramen, kolem pasu - po několika krocích se budete muset pustit. Jinak neprojdete mezi tolika zájemci o prohlídku zařízeného lokálu vesnické hospody, o nahlídnutí do obývacího pokoje městského bytu třicátých let, do chudé sednice severočeského nádeníka, do ordinace venkovského lékaře... Potají jsem sledoval svůj pár, jak se směje u vitrin, ve kterých stály za sklem figuriny oblečené do polních vojenských uniforem československé armády. Tomu dnešnímu mládenci by byly ty stejnokroje malé. - Největší údiv vyvolala expozice školní. Nebyla tam nainstalována celá třída, pouze několik žákovských lavic s vyschlými kalamáři, prkenný stupínek a figurína paní učitelky, sedící za stolkem. Jako kdyby žáčci odešli domů, paní učitelka doopravila poslední početník pro druhý postupný ročník obecné školy, nasadila si slušivý klobouček à la Lída Baarová a před odchodem se zálibně podívala na nástěnný obraz znázorňující vývoj blanokřídlého hmyzu.
Dívka pohladila dlaní ztmavlou škamnu. Měl jsem z toho radost - právě si představila jako já, kolik dětských rukou na té dřevěné desce se naučilo napsat do své první písanky svoje první n.
Dvojice se mi najednou ztratila z dohledu, tak jsem si šel ještě poslechnout Voskovce a Wericha, prohlédnout diplom Jaroslava Heyrovského a přečíst výtisk Lidových novin z osmatřicátého roku. To je teda rozdíl, pane!
© Petr Kersch, Děčín, únor 2009
