Zažila jsem v posledních dnech dvě tak báječné události, že se s vámi o ně musím podělit. Především jsem byla – a tady musím poděkovat, a činím to ráda, Českému centru v Kyjevě – na ukrajinském knižním veletrhu, kterému se říká Arzenál. Myslela jsem si původně, že to má nějaký skrytý žertovný význam, jako že knihy jsou zbraň (jako by to napsal Třešňák!), ale omyl, on se ten veletrh koná v obří budově, kde skutečně kdysi býval arzenál. Akce je zjevně oblíbená, odpoledne stojí před vchodem fronta zájemců nejmíň na půl hodiny.

Po pravdě řečeno se Arzenál moc neliší od pražského Světa knihy, který jsem letos zanedbala, ale cizí prostředí všechno trochu ozvláštní, takže to pak člověk vidí intenzivněji. Musím zde zaznamenat velký úspěch česko-slovenského knižního stánku a znovu pochválit České centrum, které jednak prodalo spoustu výtisků ukrajinského překladu Havlovy Moci bezmocných, ale uspořádalo i řadu doprovodných akcí jinde po Kyjevě, třeba na univerzitách. Samotná budova někdejšího arzenálu byla opravdu plná lidí, projít od česko-slovenského stánku ven na cigaretu trvalo plných deset minut, protože knížekchtivý dav se posouval pomalu, a taky jsem při žádné cestě neodolala, abych se sem tam nezastavila a neobhlédla pár titulů. Ale hlavně – ti návštěvníci opravdu knihy kupovali, takže mé škarohlídsky pitomé odhady, že doba knih skončila, musely vzít zpátečku.

A pár dnů po návratu mne kamarád pozval do divadla. Mám to s divadlem už těžké, herci (jistě na pokyn režisérů) strašně křičí, přehrávají a poskakují, až mám pocit, že na mne útočí. Tentokrát však bylo pozvání na bezpečné místo: do Semaforu. Jiří Suchý ani Jitka Molavcová samozřejmě neskáčou a neřvou jak stádo paviánů, mluví normálně o normálních věcech a muzikanti hrají dávné jazzové kousky jak o život. Nebyla jsem v Semaforu snad padesát let, tak to bylo trochu jako reinkarnace kdysi viděného... Upřímně jsem obdivovala oba civilní inteligentní klauny na scéně – kolikpak tomu Suchému už je? A zjevně ho to ještě baví a zdá se, že dvouhodinové představení zvládá levou zadní.

Na rozdíl od Arzenálu je představení „Co na světě mám rád“ potěšení, které si může dopřát každý – totiž teď zrovna nemůže, do prázdnin je vyprodáno, ale nezdálo se, že by Semafor hrál poslední sezonu. Jen mne tak napadlo, že o tom pozoruhodném jevu, jímž byla koncem padesátých let a v letech šedesátých „malá divadla“, jsem nikdy žádný dnešní solidní text nečetla. A přitom ta malá divadla – byly to spíš kabarety, kde se četlo, povídalo, hrálo a zpívalo – skutečně proměňovala společenské prostředí, působila v kdekterém českém nebo moravském městě a byly to vlastně kluby podobně smýšlejících, které se vynořily s uvolněním poměrů a nástupem omezené, ale přece jen svobody. A nejen tady – ne nadarmo vzpomínají někdejší sovětští disidenti na písničky Bulata Okudžavy jako na pramen čisté vody ve vyprahlé oficialitě.

LN, 26.5.2017