Měl jsem po vojně a najednou jsem se ocitl v Karlových Varech, v tomto lázeňském městě, kde jsem skoro nikoho neznal. Neměl jsem navíc do čeho píchnout. Trochu jsem zpočátku zpíval s místní jazzovou kapelou Studio Club, kterou už tehdy vedl výborný pianista Ing. Jan Spira, to by mě ale nebylo samo o sobě uživilo. Takže když se mi náhle nabídlo místo kulisáka v karlovarském Divadle Vítězslava Nezvala, vzal jsem to bez váhání; aspoň budu mít stálou gáži, říkal jsem si. A hlavně: budu u divadla!

Den nato byla středa a první den v mém novém zaměstnání. Začínalo se od osmi ráno a pokud bych si byl přál, aby ta práce nebyla nudná, nemohl jsem si k tomu vybrat lepší den. Byla to práce přímo hektická. Nejprve jsme museli rozebrat scénu, na níž se hrálo večer předtím, myslím, že to byla Maryša bratří Mrštíků. Odnosili jsme kulisy do skladiště, odkud jsme přinesli ty, které jsme museli postavit pro ten den. Tato scéna měla stát jen několik hodin. Navečer se totiž mělo hrát opět něco jiného, tuším, že Past na myši. Kulisy k té hře se budou stavět později odpoledne, mezitím ale bude na jevišti stát scéna ke Gogolovu Revizorovi. Ten měl mít premiéru v sobotu a toho dne byla na pořadu kostýmová zkouška.

Tři přestavby jeviště v jediném dni. No, stal se z tebe kulisák, říkal jsem si, na tohle si asi budeš muset zvyknout, od toho tu přece jsi! Jednu věc jsem ale docela určitě nečekal, a sice že jako novopečený kulisák si budu muset na sebe obléci ještě i kostým! V pojetí režisérově byli totiž členové jevištní techniky, jak se nám kulisákům říkalo ─ už tehdy zřejmě byla politická korektnost na postupu ─ zároveň policajty v ruském provinčním městě, v němž se děj odehrává. Když se mezi jednotlivými obrazy přestavovalo jeviště, zazněla vždy píšťala, aby nás osm či devět policajtů vtrhlo na scénu, kde jsme po příští minutu nebo dvě vytvářeli zmatek podobný tomu, jaký dovedli na plátně dělat Keystone Cops. Nu, tak dobří jsme jistě nebyli, byli jsme ale aspoň snaživí. Než nás náčelník policie opět sehnal dohromady se svou píšťalou a nechal před sebou nastoupit, se při tom všem hemžení na scénu tu přinesla židle, tam se objevil stůl či se vrtíky připevnila k podlaze shora spuštěná kulisa atp. Jevištní mistr Karel Kubart, který se v divadle prakticky narodil, který ve 24 letech byl nejmladším člověkem v takovéto odborné funkci v republice a který se brzy nato měl stát mým dobrým přítelem, kmital přitom s námi. Koutkem úst mi vždycky jen šeptem napovídal, "udělej tohle, postav to támhle", a já se snažil řídit jeho instrukcemi jak se dalo.

Mezi tím vším, ve chvilce krátkého oddechu, jsem stál v portále. Se mnou tam čekala na svůj výstup přenádherná dívčina, oblečená a nalíčená do role Marji, hejtmanovy dcery. Netušil jsem ještě, že se mi má právě dostat názorné lekce z reality všedního dne v profesionálním divadle. Krásná Marja se na mne podívala, koketně přitom zamžikala dlouhými umělými řasami a sdělila mi důvěrně:

"Ten rejža se s tím zase sere a já potřebuju na záchod, jestli se s tím bude dál takhle srát, tak se asi pochčiju!"

Autorovy stránky: http://www.voyenkoreis.com