Každý rok je to stejné. První adventní neděli přinesou média obsáhlé rozhovory s nějakými náboženskými profesionály, kterých se naivními otázkami dotazují, jak je to s tím Bohem, jak je to s tou vírou a co se jako děje v tom duchovním světě.

A náboženští profesionálové, obvykle dokonale izolovaní od života běžných lidí, budují verbální mosty mezi profánním a posvátným, přičemž není pochyb o tom, že na rozdíl od nás oni jsou těmi, kdo to ví a kdo stojí na tom správném břehu.

Člověk by čekal, že po dvaceti stoletích křesťanství uslyšíme od představitelů evropského náboženského mainstreamu něco moudrého, zralého a přitom praktického, ale je to stále dokola - kde budou jesličky, kdy začíná který náboženský obřad a že bychom na sebe měli být hodní.

Nic proti tomu, pokud je to tak, že naše spiritualita zamrzla na úrovni pětiletých dětí. Ale pokud to tak není, proč ta strašlivá infantilizace?

Co je ale mnohem důležitější – stále se tu vytváří dojem, že duchovní a materiální svět jsou od sebe nějak odděleny, že spolu nemají nic společného, že jsou jako peklo a ráj a že pokud chceme duchovní sféru navštívit, musí nám nějaký duchovní ženista vybudovat most.

Tohle oddělování materiálního a duchovního světa lze pochopit u průměrných zaměstnanců opravárenských ústavů, kterým se říká nemocnice, ale nemá nic společného s tím, jak to ve skutečnosti je a jak nám to popisuje Bible nebo zdravý rozum, jak chcete. Protože ve skutečnosti je to tak, že svět je jenom jeden. Všechny materiální jevy mají současně nějaký duchovní podtext a naopak – všechny skvělé duchovní myšlenky se působením lidí nějakým způsobem zhmotňují. Jedno od druhého nelze oddělit bez ztráty zdravého rozumu a osobní integrity.

Chce-li někdo šířit evropskou (biblickou) spiritualitu, měl by svoji víru, naději a lásku investovat do toho, co se za duchovní obvykle nepovažuje – do manželství, rodiny, podnikání, charity, politiky a umění. Protože tyto oblasti jsou právě ty nejduchovnější.