Někdy na začátku devadesátých let jsem z Giedroyćovy polské Kultury překládala krásný článek o politických změnách v Litvě, který byl titulky rozdělen do podkapitolek. Jeden titulek zněl „Klótnia“, což polsky znamená hádka. V textu, který následoval, ale o žádných hádkách nic nebylo.

I rozhodla jsem se obrátit se na svého polského kamaráda Pjotra. „Co je to klótnia?“ zeptala jsem se ho. Odpověděl, že hádka. „To vím, ale nemá to ještě nějaký jiný význam?“ „Ne, jenom nějaká synonyma. Proč to chceš vědět?“ Vysvětlila jsem, proč to chci vědět, a Pjotr řekl: „Ukaž mi ten text.“ Ukázala jsem mu ho a on se rozesmál: „Tys asi nečetla Pana Tadeáše?“ Řekla jsem mu, co věděl i beze mne – že česká povinná četba obsahovala tvorbu českých obrozenců, ne polských. O těch jsme se něco dozvěděli jen letmo. „Těch dvanáct mezititulků,“ vysvětlil mi Pjotr, „totiž tvoří názvy dvanácti knih Pana Tadeáše, což je každému Polákovi jasné.“

A teď zrovna překládám knížku slavné americké historičky – je to zčásti reportáž z její cesty po západním okraji bývalého Sovětského svazu na začátku devadesátých let. Autorka na té cestě mluví se samými podivíny; je to pochopitelné, pátrá totiž po národní identitě a lidé, kteří si nějakou národní identitu po několika generacích v Sovětském svazu zachovali, museli nepochybně být trochu výstřední, lišit se, většina splynula s ostatními v masu sovětských lidí.

Podivín, o kterém překládám teď, mluví ve verších – má za to, že „obyčejnou“ řečí se mluví leda o běžných maličkostech, ale o podstatných věcech se mluví v řeči vázané. Nu, překládala jsem tedy verše – nebylo to moc těžké, verše byly typu „láska-páska“, a naštěstí jsem si kromě anglického originálu pořídila i polský překlad.

Pak ale byla báseň, a najednou to už nebyla „láska-páska“, ale opravdová poezie. Vyděsila jsem se: tohle nezvládnu. Ale co to je? Adam a Maryla, kteří se léta po smrti scházejí vždycky o svatojánské noci… Zalistovala jsem dál a musela jsem se zasmát – no jistě, zase ten Mickiewicz. Vybavila se mi stará příhoda a pochopila jsem, že Panu Tadeášovi neuniknu. Měla jsem si to přečíst už tenkrát, říkala jsem si.

Ale nevadí, půjčím si to v knihovně, projdu to a najdu příslušné verše. Byla jsem na sebe hrdá, jak jsem to vyřešila – ale tak jednoduché to nebylo. V Národní knihovně sice mají dva překlady Mickiewiczowa eposu, ale nikoli k půjčení. Stejně jsem si věděla rady – obrátila jsem se na internetový „můj antikvariát“, kde mají všechno. Měli i Pana Tadeáše, ale v překladu Elišky Krásnohorské. Když není k mání nic jiného… Ale vlastně – kdyby ten podivín citoval Mickiewicze v čestině, zajisté by si vybral překlad Elišky Krásnohorské!

LN, 15.8.2014