FEJETON: Pražské reflexe

Jedu po nábřeží směrem do centra a s pootevřeným okýnkem čekám, až ucítím jemně připálenou, nasládle hořkou vůni sladu, které stačí jen pár vteřin, aby přeletěla řeku a zvěstovala Pražanům i na druhém břehu, že jejich pivo se stále vaří. Ten pivovar s tím svým pravidelným rytmem kouřových signálů je pro mě jednou z nejmilejších pražských kulis. Uchovává alespoň části Smíchova jeho průmyslovou duši.

Z dalších dvou „kulis“ už takovou radost mít nelze. Jednou z nich jsou všudypřítomné „obaly“ lešení, za kterými probíhají nejrůznější opravy památek. Kýžená památka je na obalu fotorealisticky vyvedena, aby se vyšlo vstříc turistově představivosti a lešení se tak nějak zamarkýrovalo. Je to super nápad, který funguje po celém světě, ovšem v Praze přišli na to (jsou to kluci fikaní), jak i pomocí jinak bohulibého počinu tak nějak občůrat zákony, pravidla, zkrátka, jak se nažrat, aniž by vlk o kozu byť jen pohledem zavadit musel.

Všimli jste si pomníku na Jiráskově náměstí, hned naproti Tančícímu domu? Kolik let byl zahalen do takového fotolešení, na kterém – stejně jako na spoustě dalších opravovaných památek v Praze – je nejpodstatnějším sdělením, že opravu financuje Mattoni? Tři roky určitě. Letos lešení i jeho obal zmizely a – světe div se, památník vypadá na první pohled úplně stejně, jako před „rekonstrukcí“. Podobných případů jsem zaznamenal několik. Několik let nebo alespoň měsíců jsou památky zabalené do reklamy na Mattonku, aby si po jejím odstranění lidé mohli lámat hlavu nad tím, jaká že oprava to vlastně proběhla. Obávám se, že o opravy v mnohých případech nejde tak, jako o výhodné umístění reklamy v centru města, kde by jinak nebyla vůbec možná. Samozřejmě je to jen můj dojem, ale nabyl jsem jej na základě dlouhodobého pozorování. Opravovat jednu sochu tři a půl roku, bez viditelného efektu – to je divné. Stejně jako je divná péče Mattonky o pražské kulturní dědictví, přičemž své vlastní – tedy originální pramen Mattoniho kyselky – nechává už mnoho let vyvěrat do betonového rumiště rozpadajících se lázní Kyselka - viz. foto:

Kromě vizuálních a pachových kulis však Praha disponuje nejvýrazněji kulisou zvukovou, a to především díky řidičům sanitek či policejních vozů. Když stojíte někde na vyvýšeném místě nad městem, nemůžete se ubránit dojmu, že za volanty automobilů s klaksony a sirénami usedají výhradně zneuznaní filharmonici. Vytrubují celé serenády, žádné jednoduché hó-říí. Některé sanity vyloženě zpívají, klokotají jako slavíci, někteří policajti zase zkoušejí, kolik různých melodií jejich vůz umí zahrát a střídají je během jízdy tak rychle, že vzniklou kakofonii nelze přeslechnout na hony daleko. Hotová diskotéka. Když se poštěstí a projede do toho kolem i vůz rozvážející po domácnostech zmrzliny, může Mozart nad složitostí vzniklé symfonie jen závistivě blednout…

Prahu mám rád. Mám rád i Pražany, anžto jsem pochopil, že ti tzv. „pražáci“, které každý nesnáší – obzvlášť na Moravě – jsou v drtivé většině právě z Brna nebo tam odněkud, prostě naplaveniny jako jsem já, které ani nenapadne přijít do Prahy z jiného důvodu, než je vydělání peněz, čemuž podřizují téměř vše, především ale svoje nervy a veškerý volný čas. Taková ta pražská uspěchanost je podle mě implantovaná právě těmito přistěhovalci, kteří ji neustále kritizují, aniž by si uvědomili, že ji sami pomáhají vytvářet. Z mnoha lidí, které v Praze znám, je rodilých Pražanů absolutní menšina, a je to právě ta menšina, která chodí nejvíc do divadel, komunikuje se svými sousedy a nestará se o náturu Brňanů…

S úzkostí sleduju obestavování Prahy velkosklady a satelity, počínání magistrátu, který snad nikdy neslyšel o něčem jako je dlouhodobé plánování, natož pak odkaz předků. Vím, jakým způsobem se rozhoduje o věcech, které budou mít vliv i na příští generace, jak jedna ruka myje druhou, jak o odborně náročných věcech rozhodují inženýři bez rozhledu (mnohdy i bez patřičného vzdělání) a potřebných znalostí… jsem vyděšený z opravy Karlova mostu, na který už se bojím chodit, protože to, jak vypadá nyní, mi rve srdce. Ani na chalupě bych podobně odfláknutou a na první pohled nekvalitní zeď nechtěl, považoval bych to za šlendrián… natož pak v případě národní památky č.1.

A dnes je Praha slunečná. Koukám na barvící se Petřín, na modrou stuhu Vltavy, na pražské mosty, na oba hrady a říkám si, s nepředstíranou pokorou, že to město je zjevení, zázrak, kouzlo. A chce se mi věřit, že ti, co přijdou na magistrát po těch, které odtamtud vymetou volby, si to uvědomí…

8. října 2010

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.