Za letního podvečera se rád procházím podél Labe. Tady u děčínského zámku přibere z pravé strany bystrou vodu Ploučnice - a najednou je z Labe opravdu evropská řeka. Signální bóje se pohupují na hladině před nákladními čluny, vlny pleskají do nábřežních zdí, údolím se nese zahoukání lodní sirény, blíží se výletní velkoloď Clara Schumann.

Na pěšině vedoucí podél Labe jsem potkal pana Štejnfesta, vdovce. Starý pán, starší než já, bývalý náš soused z paneláku. Pozdravil mě první! Málem jsem ho nepoznal. Kdepak je jeho vytahaný svetr, vybledlé džínsy s vytlačenými koleny? Teď tu sedí vedle mne na lavičce, na hlavě má elegantní slaměný klobouk, opálená pohublá tvář, bělošedý knír, letní košile s kapsičkami, kalhoty z lehounkého bílého manšestru, pohodlné sandály...

Dobrý večer - krásné léto, že? Pan inženýr sklapne knížku, aby naznačil, že se nebrání rozhovoru. Dlouho-li jsme se neviděli, nejmíň rok.

„Pořád študentíky doučujete matematiku?“ ptám se zvědavě. Když jsme byli ještě sousedé, podávali si u inženýra Štejnfesta studenti dveře, byl totiž vyhlášeným tutorem a měl na to dokonce živnostenský list.

„Kdepak, s tím jsem skoncoval," odtušil bývalý soused. Rozpoznal jsem v jeho větě skrytý tón, jakýsi posměch či nespokojenost.

„Dlouho jsem s tím váhal,“ pokračoval, „protože jsem se domníval, že bez toho doučování budou moje dny smutnější. Zvlášť potom, když moje žena odešla na věky. Vysvětloval jsem studentovi například logaritmy - a na hodinku jsem zapomněl na svůj žal. Možná, že to sám znáte: jakmile se člověk musí soustředit na něco konkrétního a složitějšího, černé myšlenky se vytratí, a pokud máte dokonce pracovní program, určitý rozvrh, nemáte čas ani na smutnění, ani na sebelitování. Dokonce jste večer tak utahaný, že i líp spíte."

„To vám věřím,“ přerušil jsem pana Štejnfesta, „není s tou dnešní mládeží snadná práce. Smím se zeptat, říkáte skoncoval? A proč? K penzi to musel být slušný přivýdělek, nebo ne?“

"Milý kolego," opáčil pan Štejnfest, „žiju skromně a peníze nejsou v našem věku tak důležité jako když nám bylo čtyřicet. Důležitější byl pocit, že někomu pomáhám. Rozumějte mi dobře, nemluvím o nějaké charitě či sbírce pro potřebné. Teď mluvím o pocitu, který se ve vás objeví v momentě, kdy studentka třetího ročníku průmyslovky přijde a řekne vám, že z písemky dostala jedničku, a že to je první jednička z matematiky, kterou na té škole dostala, a že dva příklady byly skoro stejné s těmi, které jsme vypočítali posledně při tom doučování, a ty další dva příklady taky zvládla, protože jim rozuměla.“

„Ano, to znám, takové tiché zadostiučinění. Takže...“

„Právě. Vždycky se vyskytli mezi mými žáky jedinci, o kterých jsem věděl, že čtyřka z počtů je pro ně strop jejich schopností. Bývalo jich málo. Zato v posledních letech začalo tohle procento narůstat. Jen si představte - šestnáctiletý student - a nedokáže sečíst dvě třetiny plus tři čtvrtiny. Musí najít společného jmenovatele a neví si rady! Ptám se ho: Kolik je třikrát čtyři? Sahá po kalkulačce! Zpaměti by to nešlo? Zamyslí se a potom s andělskou tváří a rozpačitým tónem se ptá: Čtrnáct? - Jak se ten kluk dostal na střední školu? Dobře, malou násobilku se doučí během jednoho víkendu, první ročník projde s odřenýma ušima...A dál? Co bude dělat s goniometrickými funkcemi? Jak bude chápat počet pravděpodobnosti? Když čtu nebo slyším tu frázi "to nebudeš v životě potřebovat" nebo když veleznámá celebrita se pohrdlivě směje a vykládá, jak "matyka mi nikdy moc nešla." - ježí se mi zlostí všechny chlupy, které mi zbyly.“

Inženýrský mozek! Když se řekne sinus alfa, ozve se mu elektrotechnika. Když zaslechne pravděpodobnost jevu A, vyskočí teorie rozhodování...

„Poslední kapka byl nějaký Radim. Je v prvním ročníku, repetent, chtěl by být ajťák. Kdysi jsem doučoval matematiku jeho tátu, tak mě ukecali. Mládenec si pletl součet se součinem, místo plus psal mínus a místo minus napsal zase plus; že dvě na třetí je osm byla pro něho novinka, zakreslit bod podle souřadnic byla pro něj nerozluštitelná záhada. Co se naučil ve čtvrtek odpoledne, do příštího čtvrtku spolehlivě zapomněl. Nikdy, opravdu nikdy se na nic nezeptal. Zapomínal přinést na doučování sešit s výpočty, ztratil kalkulačku, propiska mu nepsala. Propisky jsem daroval klukovi raději dvě, aby měl do rezervy, kalkulačku jsem mu půjčil. Zapisoval příklady na papíry vytrhané z mého bloku. Vysvětloval jsem mu spoustu věcí, třeba aby si papíry s našimi výpočty schovával, aby stránky očísloval a ukládal do desek. Abyste, Radime, ty papíry neztratil - povídám - heleďte, tadyhle je takzvaná děrovačka, najdete si střed listu, stisknete děrovačku a těmi dvěmi dírkami, co jste v papíru udělal, prostrčíte plíšky, které tadyhle koukají z otevřených desek na spisy. Přimáčknete plíšky - a je to uloženo. - Následující doučovací hodina se od těch předchozích lišila málo, ale když jsme končili, Radim řekl: Můžu se na něco zeptat? Zajásal jsem. Konečně! Break point! Možná, že se chlapci v hlavě rozsvítilo. Přisvědčil jsem. Optej se, milý Radime, neboj se.

Zeptal se: "Můžu si zase pučit tu dírovačku?"

S radostným zaujetím proděravěl tři popsané listy, každý zvlášť, a zasvěceně je přiložil k ostatním. Vděčně poděkoval, rozloučili jsme se jako kamarádi. Když za ním dole v domě bouchly dveře, zatelefonoval jsem jeho tatínkovi, že musím, bohužel, odcestovat a přeplatek mu vrátím. - Takhle to bylo s tou mojí poslední hodinou,“ povzdechl bývalý soused.

Na blízkém parkovišti zastavil červený kabriolet. Vystoupila řidička, baculatá světlovláska v letním overalu, a začala na nás mávat. Pan Štejnfest jí taky zamával svým slamákem a zdvihl se k odchodu. Všiml si mého obdivného pohledu a zasmál se: „Moje dcera - v neděli přijela kvůli mně z Francie. Povídala, že i v Paříži študenti neumějí počítat.“

© Petr Kersch, Děčín, červenec 2011