Je film Sám doma pohádka? Nebo Harry Potter? Deváté srdce od Juraje Herze? Některé filmy jsou nám předkládány každé Vánoce zas a znovu - a jiné ne. Záhada.

Je to asi podobné, jako Klausovo slavné dělení jídel na levicová a pravicová (to si dohledejte na webu, byla to sranda). Filmy vhodné na Vánoce a filmy nevhodné. Film Sám doma už byl mockrát, Deváté srdce snad ani jednou. Přitom pohádce se více podobá ten druhý. Prapůvodní pohádky totiž byly dosti drsná až hororová záležitost, vzpomeňte si na bratry Grimmy, Peraulta nebo Andersena. Andští Indiáni měli napřiklad vyprávěnku o dětech, které nebavilo poslouchat přísnou babičku, tak ji uvařily a snědly.

Naše současné televizní pohádky mají jednoduchý recept. Oblečeme herce do rokoka, baroka nebo biedermeieru, vzácně do secese či gotiky. A pak rozehrajeme variaci na to, že pravda a láska zvítězí, chudoba cti netratí ale neměla by být, všichni jsme si rovni, válka je vůl, případně na další podobné heslo. A mělo by to trvat tak hodinu a půl, takže doplníme záběry cestování, souboje, truchlení a pak svatby, nebo krás krajiny podobné té naší, ale bez řepky. Je docela zázrak, že i z těchto ingrediencí se čas od času vyloupne uvěřitelné dílo, které se dá vidět i opakovaně.

Naši posedlost televizními pohádkami prý ostatní národy nechápou. No, nedivím se. Vždyť i Vánoce u nich vypadají jinak: kojenec (nebo už batole?) Ježíšek v nich nefiguruje jako hlavní obdarovatel, ho ho ho!

To naše vysílání tisíckrát vysílaných pohádek je evidentně směřované hlavně na rodiče a prarodiče. Zatímco děti si v pokojíku sjíždějí youtuberáky a porno, dospělí si konečně po tom vánočním shonu udělají hodinku a půl času a nic, ale doopravdy nic nedělají, jen si vychutnávají zírání na bednu s mísou cukroví po ruce. A když se mezitím něco začne v kuchyni pálit nebo dojde víno, ta chvilková absence nic nepokazí. Už spadla do té vody? Ne? Jo teď tam jsou ti rádcové, aha.

Myslím, že jakákoli revoluce ve vánočním vysílání by vyvolala revoluci v ulicích a masové odhlašování televizních poplatků. Svátky jsou tady přece hlavně kvůli tradicím, kvůli mnohokrát opakovaným rituálům. Ty nás ujišťují, že svět se nezměnil a že pořád ještě v něm máme svoje známé místo. Že jsme mezi svými. To je třeba trabl těch dvou červencových svátečních dní. Objevily se stále ještě příliš nedávno a žádné masové rituály jsme si u nich zatím nevytvořili. Možná bychom alespoň mohli zkusit opékání špekáčků pěkně do černokřoupava, ale to je jenom takový můj návrh.

A tak si všichni pustíme Pyšnou princeznu, Princeznu se zlatou hvězdou, Josefa Beka jako Martina Kabáta, vychutnáme si hlášku „Je to rebel“ a zakončíme Mrazíkem. Mezitím nějaký ten vánoční projev, otužilci ve Vltavě, půjdeme okouknout betlémy, nakrmit něčím nezdravým racky a labutě, od příbuzných si přineseme cukroví a saláty na ochutnání (měli jsme jim toho našeho naložit víc, kdo to teď má všechno sníst). A bude to fajn.