Zdálo se mi, zdálo, že je sobotní večer, já sedím mezi publikem v krásné stodole a na pódiu řádí kapela Totem’s. Vplula jsem do toho snu jako do skutečnosti: slyšela jsem každý tón, všechno bylo dokonale reálné. Zpěvačky a zpěváci se jako muzikanti výborně bavili, rytmus byl strhující. Nejradši bych se byla dala do tance, ale při pohledu na nenucené elegantní pohyby těch, co zpívali na pódiu, jsem se neodvážila: měla jsem pocit, že bych ve srovnání s nimi vypadala jako nemotorná medvědice.

Byla jsem na koncertě Totem’s už nejednou, ale strhující dojem byl vždycky týž, připadalo mi, jako bych je slyšela poprvé, jen jsem se někde v pozadí mysli trochu divila, odkud už ta slova znám. Moc mi toho pozadí na myšlení ale nezbývalo: v drtivé většině mě zaměstnávalo bezbřehé nadšení, naprostá spokojenost s tím, co vidím a slyším, jako bych se vrátila do prvotního stavu, kdy prostě hltám současnou chvíli a celý svět za zdmi stodoly zmizel. Žádný koronavirus, žádné pitomé hádky politiků, dokonce i Bělorusko a Náhorní Karabach zmizely kamsi daleko za obzor. Spadla ze mne únava i určitá omrzelost, která mě trápila už několik týdnů. Z celého světa zbyla jen ta krásná stodola, muzikanti, zpěváci a publikum. Kéž by to nikdy neskončilo, přála jsem si usilovně.

Nu, koncert samozřejmě skončil, ale sen pokračoval. Vyšli jsme ze stodoly na prostranný dvorek, lidé postávali ve skupinkách a popíjeli pivo, a kdekdo začal hrabat v chytrém mobilu a hlásit výsledky voleb. Povznesená nálada převozníka, „nás, turistů“, které „všude znaj“ i „nerozhodnýho Hamleta“, o kterém tak krásně zpívala Natalka, potichu vyvanula, ale nenahradil ji pocit všednosti. Svátek trval a trval, povídali jsme až do rána.

Pracně jsem si spočítala, že jsem Totem’s poprvé slyšela někdy před osmi roky a že jsem pak několik dní chodila jako ve snách. Kapela se od té doby trochu proměnila, ale písničky zůstaly a zůstalo i to, čím se pro mne tahle kapela liší od všech ostatních: nasazení a nadšení jejích členů, díky nimž je – aspoň pro mne – každé jejich vystoupení jako poprvé.

Znám málo věcí a situací, které jsou tak vtahující, a přitom by je mělo s sebou nést nejen každé živé umělecké vystoupení, ale i dobrý film, knížka a co já vím dalšího. Když jsem se za svítání uložila do postele, chvíli jsem hloubala, zda by to nadšení neměl člověk nosit v sobě. Možná měl – a možná v každém někde vespod doutná, ale otravný svět to kazí a nenechá nadšení vybublat na povrch? Pak jsem se ale pokárala: to by se každému hodilo svést vlastní omrzelost na někoho nebo na něco jiného! Svět… pche! Tak jsem se aspoň politovala, že nemám dost sil, abych si tu energii držela trvale a nepotřebovala vnější podněty. Pak mi vytanula na mysli poslední myšlenka před usnutím: ale pro koho by potom Totem’s hráli, kdybychom se radovali sami od sebe?

LN, 9.10.2020