Minulý pátek odpoledne jsem se opozdil a když jsem dorazil do kavárničky Nad přístavem, pan Štajnfest seděl u našeho stolku a byl očividně rozzlobený. Pokud byste se znali se starým pánem tak dlouho jako já, taky byste postřehli v jeho pohledu onu zvláštní ostrost, potom nezvykle drsný, až ochraptělý hlas, odpovídající na můj pozdrav, a nakonec zrudlé tváře - u inženýra Štajnfesta nejpřesvědčivější příznak rozladění.

"Ne, nezlobím se na vás," ujišťoval mě, "mě rozčiluje tadyhleten dopis z Poslanecké sněmovny, přinesla mi ho v poledne listonoška."

Pan Štajnfest ukázal na otevřenou bílou obálku, ze které vyčuhoval popsaný list papíru. Přišla servírka, sebrala prázdnou sklínku od becherovky a na její místo postavila plnou. Pan Štajnfest sklapnul svůj noutbuk, odsunul ho po mramorové desce stolku kousek stranou a já jsem si objednal čaj a velký rum.

Svého starého přítele znám: když budu pěkně zticha a na nic se nebudu ptát, dozvím se víc... Pan Štajnfest rád porovnává své názory s názory jiných lidí, je polichocen, jestliže se ony názory shodují s jeho, ale nejlíp je chvilku vyčkat nebo přiznat jistou neznalost načatého problému. Inženýr patří k těm vzácným lidem, kteří umí stručně a srozumitelně vysvětlovat svá stanoviska a podporovat je přesvědčivým způsobem.

"Zkuste se na něco zeptat takzvaného čelného představitele, třeba nějakého poslance," začal pan Štajnfest a vzal do ruky zmíněné psaní. "Zkuste se zeptat na něco skutečně důležitého, třeba na něco ze současné praktické ekonomiky, na co by se chtěli zeptat ostatní občané taky (ale neoptají se, čekají, až jak dopadnete vy). Pokud vaši otázku neodpálí poslanec rovnou na svého tiskového mluvčího a rozhodne se odpovědět sám, dočkáte se frází, zamaskovaných do kvaziodborných pojmů a rádoby vtipných bonmotů. Chápu, že je těžké obhajovat před občanstvem naléhavost škrtání státních výdajů, omezování veřejných rozpočtů nebo usilování o snížení obecné zadluženosti. Ano, těžké to je, ale to neznamená, že to obhájit nešlo! Jak se to ve skutečnosti dělá? Náš poslanec zdůrazní, že se nesmíme dostat do řecké pasti, že občané donedávna si žili nad poměry, že vysokoškolák, který nechce platit školné (alias zápisné) parazituje na daňových poplatnících, že v nemocnici pacienti platí za hotelové služby, nejnověji pak pan poslanec soudí, že starodůchodci patří ve společnosti k těm sympatickým spoluobčanům, kteří se ve svém dětství, prožitém za války, museli přizpůsobit zhoršeným podmínkám, a lze se tedy na jejich vytrénovanost spolehnout. Copak tohle je nějaké obhajování? To považují politici za vysvětlování?"

Řekl jsem panu Štajnfestovi, že s ním souhlasím. Taky mám plné zuby těch všelijakých nesrozumitelných, nepřesvědčivých keců o parametrických změnách, které se ovšem napřed musí podrobit transparentnímu auditu, protože by nebyly zcela průhledné.

Pan Štajnfest se začal usmívat.

Debatovali jsme dál o různých alibistických kličkách v mediálně předstíraných diskusích, kdy se dovídáme, že dotázaný vládní činitel si nedovede představit snížení daně z přidané hodnoty - on si nedovede představit, že nějaký návrh zákona bude schválen, nedovede si představit, že určitý poplatek by se zrušil, nedovede si představit, že... Není tahle omletá fráze pouhým důkazem, že řečník má chabou představivost?

Pan Štajnfest se zasmál. "Možná, že by na tuhle otázku pasovala populární odpověď právníků: Nemohu to potvrdit ani vyvrátit."

"Nebo by řečník prohlásil, že na tuto otázku odpověď není na pořadu dne, protože problém je nutno řešit komplexně," poznamenal jsem.

Probírali jsme potom taky skutečný význam pojmů adrenalinový, kontraproduktivní, lidský faktor, praskání ve švech, Occamova břitva a několik dalších, které taky znáte. Hosté u vedlejšího stolu se po nás ohlíželi, tak jsem nahlas prohlásil, že takovéto debaty jsou dobré pro tuto zem.

Inženýr Štajnfest pokynul servírce, že budem platit. Když pan vrchní Rorejs přinesl na mosazném, sidolem vyleštěném tácku náš účet, omlouval se, že je psaný ručně, protože služební počítač museli odvézt do servisu - je plný virů.

"Jste z toho frustrován nebo ve stresu nebo dokonce v šoku?" zeptal se vrchního Rorejse pan Štajnfest a smál se přitom.

Pan Rorejs se umí usmívat očima, zatímco vrásky na jeho pokerové tváři se ani nepohnou.

Mrknul jsem na naúčtovanou útratu. Nebyla ani brutální, ani fascinující, ani luxusní - byla zkrátka v pohodě.

© Petr Kersch, Děčín, květen 2012