Málokdy uvidíte mého přítele tolik rozzlobeného, jako když jsem ho minulý pátek zastihl v městské knihovně. Podle svého zvyku seděl ve studovně u stolku vedle regálu s úctyhodnými svazky Encyclopaedia Britannica. Vypisoval si něco z novin do svého zápisníku a jenom ze způsobu, jak se mračil a jak své poznámky psal s neobvyklou rychlostí, jsem poznal, že se Julovi něco závažného stalo.

„To teda jo,“ prohlásil k mé otázce, jestli je naštvaný.

„Tak já půjdu raději pryč, abych nějakou od vás neslíznul,“ podotkl jsem schválně tak, jak mluvívají v cirkusové manéži klauni ke svému panu řediteli.

Pan Štajnfest pochopil moji snahu otupit ostří jeho momentální nabroušenosti, přestal se mračit a pozval mě na kelímek s horkou kávou, kterou si teď v nové děčínské knihovně může dát každý řádně zapsaný čtenář.

Kofein uklidnil inženýra natolik, že jsem se optal, co bylo příčinou takového rozhořčení a jestli to rozhořčení není zbytečné.

„To teda není,“ odmítl Julius mé chlácholení a pokračoval: „Už od letošního léta pozoruju, jak se u nás všude skloňuje ve všech pádech slovo válka. Dokud o válce a zabíjení si nadšeně povídali mezi sebou postpubertální vejlupci, kterým babička koupila k narozeninám novou střílečku do počítače, tak byl člověk zticha. Pak začaly poradensko-hospodské kecy o tom, že budem co nevidět válčit, ty se přenesly do novin, do časopisů, do rádia; a dnes televizní zpravodajské fešandy s přimrzlým úsměvem divákům sdělují - teda pardon: předčítají ze své hlasatelské čtečky - že situace je vážná, válka se k nám blíží, pět set kilometrů od našich hranic v urputném boji dva účastníci padli a tři utrpěli lehčí zranění. Víte, pro kluka jako jsem byl já, který zažil na vlastní kůži letecké bombardování, viděl, co dokáže z lidského těla udělat kulomet, co provede kanon namířený na dům, jak vypadá rozstřílený lazaretní vagon plný oslepených, beznohých a popálených vojáků - pro takového našince znamená slovo válka něco úplně jiného. A to nemluvím o mnohých, ještě děsivějších výjevech, kterých byl člověk ušetřen, jenom o nich slyšel od svědků. Vyposlechl jsem vyprávění vězně - odbojáře, uprchlého z rozbořených a spálených Drážďan, jiný nechal utrženou paži na Dukle, dalšímu ohořel obličej, když vyskakoval ze zasaženého bombardéru... Válka! Válka je ztělesnění hrůzy. Ta nezná lehkomyslné žvanění a klábosení.“ - Pan Štajnfest při těchto slovech poklepal na desky svého zápisníku. „Opsal jsem si z dnešních novin pár takových článků, ze kterých by každý válečný štváč měl radost. Připadá mi, jako kdyby se ti redaktoři na válku těšili!“

Pan Štajnfest by se neměl rozčilovat. Bere sice jakýsi lék, aby jeho systolický tlak krve nestoupal příliš nad sto padesát, ale je lépe zklidnit ho psychicky. Vzpomněl jsem si, že jsem svému příteli přinesl do knihovny další zajímavý text, aby se pokusil ho přeložit do češtiny. Poznamenal jsem omluvně, že v tom dopise jde zase o lásku, tentokráte manželskou.

Pan Štajnfest si obě stránky přečetl s rostoucím zájmem. „Ale to se dneska docela hodí,“ konstatoval. Pomyslel jsem si, vida - už se uklidňuje. A opravdu: vrátili jsme se do studovny a poté o víc jak dvě stě let zpátky:

Jsem v Moskvě, milá moje Věro. Byl jsem v strašné bitvě. Sláva Bohu, jsem živ a nezraněn. Přece jen docela zdráv nejsem, tak jsem přijel si trochu odpočinout. Tisíckrát Ti děkuji za dopisy, které mi sloužily jako útěcha v mém hoři. Kromě Tebe mě nezajímá nic, ani samotné vojenské události se mé duše nedotýkají. Jako kdyby byla mrtvá. Ty. Tvá přítomnost - to pro ni je život, všechno ostatní je pro ni cizí. Kníže Fedor je lehce raněn na ruce. Taky jede do Moskvy, jede s knížetem Bagrationem, který dostal vážnou ránu do nohy. Přikázal mi, abych Tě za něj něžně obejmul. Bitva byla pro nás úspěšná, Francouzi byli důkladně poraženi, ale naše armáda nakonec přece jen ustoupila. Snažně Tě prosím, abys to pochopila. Nic naplat: osud vše řídí, nám zbývá, abychom tancovali, jak píská.

Odpusť mi, nejlíbeznější přítelkyně mého osiřelého srdce. Buď zdráva a spoléhej na Boha. Obejmi za mne Kateřinu Andrejevnu a děti. Sebe můžeš políbit na zrcadle, ten vřelý polibek dej jako za mne. Agripině vyřiď moje upřímné pozdravy. Vždycky jsem ji měl rád a za lásku, kterou teď k Tobě projevuje, ji mám rád dvojnásobně. Vyřiď jí to ode mne. Ubohý Petr Valujev padl. Spousta známých je zraněna nebo byli zabiti. Tys mě ochránila. Jseš můj anděl strážný.

Pjotr V Moskvě 30. srpna 1812

Tento dopis poslal kníže Pjotr Andrejevič Vjazamskij své mladé manželce po bitvě u Borodina. Bylo mu dvacet let. Ve zmíněné bitvě pod ním zabili jeho koně. Vjazamskij měl naštěstí od osudu přisouzeno ještě 66 let plodného života. Byl básník a literární kritik.

© Petr Kersch, Děčín, listopad 2014
petrkersch@karneval.cz