V sobotu a v neděli jsem si předepsala večerní program – Festival Osamělých písničkářů. Jsem velkou ctitelku a milovnicí písničkářů odedávna, na koncerty sdružení Šafrán jsem od roku 1974 věrně chodívala týden co týden – napřed na Baráčnickou rychtu, pak do Čáslavské. Připadalo mi to tenkrát jako to nejlepší a nejsvobodnější, co může kulturní scéna nabídnout.

Letos to však byl festival na obrazovce, což pochopitelně není ono, tehdy před víc než čtyřiceti lety jsem totiž nechodila jen na písničkáře, ale taky „na publikum“. Opravdu jsem měla pocit, že tam sedím v té nejsvobodnější atmosféře, jakou mohu v nesvobodné zemi na veřejnosti najít. Tentokrát mi nešlo ani tak o atmosféru jako spíš o poznání – a taky, přiznám, o naplnění času, který mi bez lidí připadá nabitý prázdnotou…

Někteří osamělí písničkáři to vystihli: vítali u obrazovek počítačů „osamělé“ diváky. Zhlédla jsem jich za ty dva večery skoro třicet. Z někdejšího Šafránu jsou v novém sdružení jen čtyři, vynořila se hojnost nových, z nichž některé jsem nikdy předtím neviděla ani jsem o nich neslyšela. Kdybych byla hudební kritička, řekla bych, že úroveň byla střídavá. Některé nové tváře mě nadchly, jen co to bude možné, půjdu se podívat a poslechnout si, jak vypadají a znějí naživo. Bylo i pár takových, kteří mě opravdu nenadchli, ale nechávám si rezervu, záznam je přece jen záznam, ne živé vystoupení. Navíc je vše přece jen poněkud zkreslené amatérskou nahrávkou.

Každopádně byl ten festival skvělý počin, člověk mohl na pár hodin hodit za hlavu nepříjemné úvahy o tom, jak těžko se snáší nucená osamělost. Ta v téhle situaci byla snad i trochu patřičná, byli to přece Osamělí písničkáři – i když si asi nepředstavovali, že budou vystupovat jen před kamerou, a ještě k tomu občas s rouškou…

Zkoušela jsem to i s jinými žánry, pustila jsem si svého někdejšího hrdinu Jamese Bonda. To jsem se tedy napálila! Kdysi býval úchvatný, ale přiznávám, že jsem ho kdysi jen četla. Na obrazovce z někdejšího frajera zbyly jen neustálé bouchačky a střílečky, kouzlo se vytratilo. No co, řekla jsem si, Bondovo kouzlo vyčichlo, ale existují přece i jiné, novější filmy… jen se mi po těch bitkách nechtělo na nic dívat. Uchýlila jsem se tedy ke své věčné útěše, ke knížce.

Byly to Texty z exilu Ladislava Radimského, tedy dílo ještě starší než Bond. A nadchlo mě. Čeština je už poněkud starší, ale čistá a vznešená, zato myšlenky, byť rovněž starší, zůstávají naléhavé a na jejich platnosti se nic nemění. Radimského jsem v době, kdy texty psal, pochopitelně číst nemohla, byl podle československých cenzorů „zrádný emigrant“, a takoví se v tehdejším režimu nesměli vydávat ani číst. Přes ty desítky let, které uplynuly od jejich napsání, mě ovšem povzbuzují. Je opravdové štěstí číst, že někdo pokládá za důležité věci, které jsou důležité i pro mne – a které dnes převálcovává věčná touha mít víc a víc…

LN, 24.4.2020