Konání Karlovarského filmového festivalu mě příliš nevzrušilo. Některé filmy uvidím možná později a vtipné výroky hvězd mě nechaly chladným, stejně tak i rozbory, co všechno „celebrity“ pod svými šaty ukázaly. Moje sousedka se festivalu zúčastnila a výměnou za mnou vypěstované saláty mi přivezla karlovarské oplatky.

Zaradoval jsem se, protože dárek mi připomněl zážitek z dětství: Máma se vrátila z lázní, usměvavá a přes svá bolavá kolena obklopena mnoha krabicemi s oplatkami. Karlovarské oplatky byly tehdy velká vzácnost, protože se prodávaly pouze ve Varech. Úžasná pochoutka! Kdyby máma přede mě naskládala těch oplatek sto, asi bych je snědl všechny. Oplatky se pak začaly prodávat i v Praze a já jsem jim dlouhá léta zůstával věrný. Přišel jsem na to, že nejlépe chutnají dvě najednou, a také jsem si všiml, že dospělého člověka s širší pusou tlačí do koutků méně než dítě. Potom však šíleným způsobem podražily a staly se opět vzácností.

Oplatky, které mi přivezla sousedka, byly sice kulaté, ale chutnaly jako tuctový pišingr. Režimy se střídaly, ale karlovarské oplatky zůstávaly dlouho stejné, měnily se jen krabice. A třebaže vznikly v prostředí sudetských Němců, staly se naší národní chloubou. Jejich chuť byla u nás nezaměnitelná. Teď je to jinak. Aby dosáhli co největšího zisku, vykašlali se výrobci na tradici a vymýšlejí stále nové příchutě. Lázeňští hosté tak často nevědí, co to jsou ty slavné karlovarské oplatky, zapomínají na to i mnozí moji čeští vrstevníci. Oplatky jako oplatky.

Snad budeme dávat přednost aspoň své národnosti, na kterou jsme zvyklí, a nenecháme se rozplynout mezi západoevropskými obyvateli, kteří své evropanství krok za krokem ztrácejí Jejich multi-kulti je jen nechtěným předstupněm islamizace.