Co se přírodních věd týče, patřím mezi nenapravitelné ignoranty. Středoškolskou fyzikou jsem se prosvačila, zpozorněla jsem jen u leštění ebonitové tyče a matně si vzpomínám na Magdeburgské polokoule, jinak mám v oblasti mozku, kde by se měly ukládat podobné vědomosti, vakuum. Snad proto jsem se vdala za fyzika, jehož velkým koníčkem byla odjakživa astronomie.

Už jako mladičkou studentku mne brával na různé poučné přednášky, třeba jak vyrobit atomovou bombu, ale spíše jsme společně navštěvovali různé besedy o vesmíru. Díky němu jsem zoči-voči poznala skvělého astronoma-popularizátora, doktora Grygara. Příliš mnoho vědeckých poznatků mi z besed s ním v paměti neutkvělo, ale už jen ten fakt, že mluvil o tajemných hvězdokupách, kometách, mlhovinách, kvazarech a dalším poetickém smetí, mne uváděl do stavu vytržení. Nedivím se nadšencům, kteří jsou ochotni za výlet do vesmíru vysázet i pětadvacet miliónů dolarů jako třeba Mr. Charles Simonyi. Já bych tuhle částku šetřila asi pětadvacet miliónů let, zůstanu tedy při Zemi.

Zemskou přitažlivostí dobře jištěna sedím na židli u počítače a prohlížím si webové stránky vesmírného turisty Charlese. Je mi okamžitě sympatický, jelikož kdesi prohlásil, že bude první „nerd“ ve vesmíru. Slovník na Seznamu se s překladem výrazu moc netrápí, vyplázne českého „pitomce“ a tím věc považuje za vyřízenou. Jenže termín „nerd“ označuje sice pitomce v mezilidských vztazích, ale jinak se hladina nerdova IQ pohybuje obvykle hodně vysoko nad normálem. Charlese Simonyiho neznám, ovšem stačí několika dobře mířenými kliky zjistit, čím se zabýval, a je jasné, že tenhle pán nebude žádná Lajka. Asi bych mu jako správný Čech měla závidět: bohatství, inteligenci, štěstí. Ale stačí si představit trénink na centrifuze a jsem hned ráda pitomcem po všech stránkách.

Raději se budu přízemně povalovat v trávě a kochat se nočním nebem jen tak. Mně stačí úžas básníka-grafologa. Hvězdná obloha má hypnotickou sílu a dokáže iracionálně pobláznit kdekoho, i mého jinak pragmatického muže. To když létají prostorem Perseidy, my sedíme ve společnosti přátel u ohně a vykřikujeme svá přání směrem k mizejícím světelným šmouhám. Má přítelkyně si hlasitě přeje chlapa, já o svém přání cudně mlčím a můj muž vysílá k obloze jasný vzkaz: „Já chci Ford Mondeo!“ Po chvilce sklerotického ticha ještě rychle připojuje P.S.: „A s klimatizací!“ Nevím, jaký fyzikální zákon v tomto případě zapůsobil, ale Mondeo i s klimatizací nám v garáží opravdu stojí. Sice už poměrně dlouho a bylo by třeba jej vyměnit, to si však budeme muset počkat na nějaký štědrý meteorický roj.

Americký miliardář na žádné padání hvězd čekat nemusel, aby se parádně svezl. Ne, opravdu mu nebudu závidět, já jsem jen pozorovatel – bez peněz, bez základního přehledu v exaktních vědách, zato s očima dokořán. A moje cesta časoprostorem? No prostě úžas.

Jak pro koho, asi by dodal můj muž.