FEJETON: Okamžik Karlova mostu
Člověk odejde, a kdyby se mohl ohlédnout, asi by žasl, kolik lidí tím zranil, jak velký zástup se s ním loučí, v kolika srdcích zanechal bolestnou vzpomínku. Snad by se podivil, kolika lidem rozdával radost. Za všechny pozůstalé hovoří květiny, zapálené svíčky, fotografie, upřímná slova i slzy. Chvilky piety. Kdyby se ohlédl, zaslechl by ještě: odešel nám člověk, kterého jsme milovali, měli rádi. Na něhož nezapomeneme.
I toto je součást života. A když ten okamžik přijde, jako by čas oponou trhnul a zůstal stát. Ti kolem jsou zaskočeni, uvědomují si jeho ztrátu a zamyslí se nad pomíjivosti svých dnů, které plynou, jako by neměly konce.
O pár kroků dál se opřou o kamenné zábradlí, pohlédnou na panorama města, na hladinu, kde provází výletní loď a vrací se k dané chvíli. Někteří si vybaví učitele Igora Hnízda rozkročeného před tabulí s napřaženou rákoskou v ruce. Jiní naopak slyší vypravěče z Máchova Máje a možná se jim i vybaví, jak zvedá při hrůzné popravě kolo nad hlavu.
Ale myšlenky přítomnosti bývají silnější. Vzápětí si uvědomí půdu pod nohama, Karlův most, snubní prstýnek navlečený Parléřem na prst Vltavy, a maně shlédnou na hladinu. Na ní brázdí vlny gondola. Milenci se ležérně houpají na vlnách zaujati svým nicneděláním a možná slyší i v duchu gondoliérovu píseň o velké lásce. Takový už je život.
Procházka po mostě není nekonečná. Většina z nich, než most opustí, se rozloučí slovy:
Čest jeho památce.
Foto autorka
