Onen štíhlý elegán tak kolem sedmdesáti, s pečlivě krátce zastřiženým bílým knírkem a vždy s dokonale uvázaným motýlkem, což už se dneska jen tak nevidí, mimochodem teď odpoledne právě jemně skotsky kostkovaným, byl svůdníkem k pohledání: ovládal totiž ono vzácné umění mlčet. Mlčet a mlčky naslouchat. S trpělivostí zdobící kdysi snad svaté mučedníky, dnes spíše královsky honorované psychoanalytiky. Dokázal nekonečně dlouho poslouchat vyprávění žen s akciemi doposud stále ještě kotovanými pokud jde o příležitostná milostná dobrodružství, rozumějme tak kolem padesáti, jejichž životy by, dle jejich nevyvratitelného přesvědčení, vydaly na román, dokonce na román naléhavě nutný k okamžitému zaznamenání a vydání. Nemluvě o dlouhých pasážích týkajících se delikátních problémů zdravotních. To si opravdu nutně musíte poslechnout, trvaly na svém, a on ty romány skutečně soustředěně poslouchal, neodolatelně bleděmodrý zrak upřený na rty většinou poněkud uměle zrudlé, snad jen s občasně nevtíravou poznámkou o svém hlubokém soucítění (on mi, představte si, tolik, tolik rozumí …).

Jistě; takoví vzácní pánové, kteří by tohle utrpení byli ochotni absolvovat, už se dnes snad ani nevyskytují. Ale pokud ano, jak jsem viděl, úspěch zaručen.

Potom se v lázeňské kavárně začalo schylovat k večeři. Servírky potřebovaly bezodkladně kasírovat, aby mohly vzápětí pacientům, novodobě nazývaným klienti, roznášet parodii na spaghetti à la bolognese, ochuzené studené misky (reklamně zvané studené mísy) a další lahůdky. Zestárlý stratég budující své triumfy i teď na vlastní nebetyčné trpělivosti povstal, urovnal svého jemně skotsky kostkovaného motýlka do náležitého tvaru, vzal bezpochyby rozkošnou pravou ručku totálně tající madam do své, aby její políbení jen dvorně naznačil, a posléze komorním polohlasem sdělil:

„Milostivá. Navštivte mne po večeři v mém pokoji 217. Ukáži vám svou sbírku léků.“