Zatímco 28. října 1939 probíhala v Praze mohutná demonstrace proti německé okupaci - na té demonstraci se nezvonilo klíči, ale německá policie střílela do demonstrantů - v nejvyšších patrech úřadu říšského protektora panovala dobrá nálada. Před několika týdny Vůdce zamítnul návrhy gauleiterů Henleina a Judyho, aby protektorátní území bylo rozčleněno na říšské župy a vtěleno tak navěky do Německa. Schválen byl návrh Neurathův: Protektorat Bőhmen und Mähren má být zachován až do vítězství Velkoněmecké Říše a takzvané konečné řešení české otázky se bude řešit (odsun na Sibiř nebo fyzická likvidace) až po válce.
Hitlerovi se na tom zřejmě něco nezdálo. Hned 12. října, prakticky tři neděle po zmíněném rozhodnutí, poslal do Prahy doplňující instrukci: Schválení Neurathova návrhu platí, ale to neznamená, že by se nemohlo s poněmčováním prostoru a lidí začít hned!
Jedním z hlavních "podprostorů", kde se mohlo začít s germanizací, bylo školství. Výuka německého jazyka začínala povinně od třetí třídy tehdejší obecné (rozuměj: základní) školy. Byl rozšířen počet vyučovacích hodin věnovaných němčině. Byla uzákoněna dvojjazyčnost všech dokumentů, dokladů, vysvědčení, výkazů, třídních knih a to tak, že německý jazyk se uváděl ve všech případech na prvním místě. Dvojazyčný princip se samozřejmě vyžadoval ve všech úředních činnostech, nejen ve školství... "České země byly odedávna součástí německé říše, německého životního prostoru, německé kultury." S tímto teutonským tvrzením souhlasil i protektorátní ministr školství, nechvalně proslulý Emanuel Moravec. Všichni učitelé - bez ohledu na aprobaci - museli složit zkoušku ze základů němčiny. Museli přitom zpaměti odříkat text hymny "Deutschland, Deutschland über alles..." a také slova kultovní stranické (NSDAP) písně "Horst Wessel Lied".
Obdobná strategie poněmčování - někdy stupidní, většinou promyšlená - byla okupanty uplatňována ve všech sférách běžného života. České i moravské obyvatelstvo si o tom myslelo své.
Ať se ti vysmívají pro tvé mlčení,
jen když ne pro tvou řeč.
napsala paní učitelka Vanda Hamplová. své žačce z Otvovic u Kladna do jejího památníčku, vázaného v sametem potažených deskách.
Zapsala to 8. června 1942. Esesácký říšský protektor, třetí nejvýznamnější nacistický hajzl Heydrich, byl už dvanáct dní po smrti. Dva dny na to gestapo zlikvidovalo Lidice, patnáct kilometrů od Otvovic vzdušnou čarou.
Nezapomeň nikdy, že jsi Češka!
zvěčnila do téhož památníčku svůj názor třináctiletá kamarádka Irena Satzová. Jeden jediný řádek ze dne 2. července 1943. Týden po tom se spojenci vylodili na Sicilii. Už před půl rokem se vzdala Paulusova armáda u Stalingradu. Pro hitlerovskou "tisíciletou" říši nastaly těžké časy. V protektorátu tomu, kdo poslouchal londýnské nebo moskevské rozhlasové zprávy, hrozil trest smrti.
Vlast budiž ti vždy drahou,
ji miluj jako máti svou.
Vždyť vlast i matku svou
můžeš mít jen jedinou.
Milé spolužačce napsala do památníku 24. dubna 1944
Hana Míšková z Kralup nad Vltavou.
V Anglii se chystala invaze přes La Manche na francouzské pobřeží a v německých vojenských kruzích se chystal atentát na Hitlera. Na rozdíl od atentátu, invaze se zdařila a konec druhé světové války se kvapem blížil.
Jako kdyby ohlasy těch dobrých zpráv zaslechla dvanáctiletá Manka Kunešová, která své spolužačce 25. října 1944 napsala na jednu z posledních stránek dívčího památníčku:
Za nejdražší cizinu
nedej svoji otčinu.
Jsi-li Češka, prosím za to:
Jazyk svůj cti víc jak zlato!
Česky mluv a česky piš,
ať svůj jazyk nezradíš.
Je nutné k těmto řádkům něco dodávat?
O vlastenectví dnes slýcháme a čteme rádobyduchaplné bonmoty posměváčků, jasnovidecké prognózy domýšlivých futurologů, pomlouvačné překrouceniny pseudohistoriků a hloupé kecy neználků. Nenechávejme se zmást - potřebujeme svou vlast!

© Petr Kersch, Děčín, leden 2011