21.10.2019 | Svátek má Brigita


FEJETON: O slušnosti a umění

23.1.2009

V souvislosti s pochvalným i rozhořčeným pokřikem, který začali vydávat příznivci i odpůrci Entropy Davida Černého, jsem si připomněl dvě události zasuté v paměti pod nánosem aktuálního balastu neudálostí. Ta prvá je o slušnosti a ta druhá o umění.

Začalo to tak, že obyvatelstvo muslimských zemí se někdy z kraje roku 2006 strašně rozčilovalo kvůli nějakým obrázkům a hned tak se nehodlalo uklidnit, protože se zdá, že část toho obyvatelstva si žádný klid nepřeje nikdy. Vzhledem k tomu, že tamní klimatické podmínky jsou mnohem příznivější pro pořádání pouličních nepokojů, než jsou ty zdejší, zdá se to být docela logické. To všechno se tedy zdá a zdá se také, že mnozí zdejší lidé si myslí, že tamní lidé jsou mešuge. Přitom se taky zdá, že záminka k těm nepokojům byla úplně malicherná a že nestojí za řeč. Ale bylo by možná lepší, kdybychom si učinili konkrétnější představu. Tak schválně, jestli čtenáře něco z toho, co dál napíšu, rozčílí.

Pepa Novák je vůl. Stará Blažková je pizda bledá. Kristus má pod bederní rouškou navlečený kondom. Jan Hus byl kacíř. Mohamed nosí v turbanu schovanou bombu. Židi si můžou za holocaust sami. Buddha je tlustý poživačný čuně. Čtenář je trouba a bonzák.

Tak co? Pořád klídek? Nic to s tebou, čtenáři, neudělalo? Vážně ne? Tak to musím uznat, že jsi skutečně tolerantní. Určitě ve srovnání s těmi ostatními jmenovanými. Tak třeba Pepa Nováků se nějak domákl toho, že na zeď školy tu hanebnou (nebo hanobící?) větu napsal Franta Procházka a hned na to se servali jako koně. Paní Blažková, jak bylo doloženo v místním tisku, podala trestní oznámení na neznámého pachatele. Co se mnou udělá kardinál Vlk, až se dozví, že autorem toho bizardního nápadu s kondomem jsem já, to se neodvažuji domyslet. Možná, že mi vysvětlí, že to tak nemůže být, protože je přeci známo, že Maří Magdaléna používala nitroděložní tělísko. Kvůli tomu, jestli byl Jan Hus kacíř nebo ne, se v Čechách prolila spousta krve a vyrabovalo mnoho kostelů. Dneska se jmenovaný umísťuje na předních místech anket popularity. V dobách, kdy žil prorok Mohamed, žádné bomby, co by šly schovat do turbanu, nejspíš nebyly. Kvůli karikatuře s tímto obsahem se ale rabovala velvyslanectví či obchodní zastoupení a rozháněly se demonstrace střelbou do vzduchu a slzným plynem. Za popírání holocaustu se chodí v Čechách do vězení, alespoň tak praví zákon. Jenom ti buddhisti jsou nějací klidní, bez vážnějších reakcí zřejmě na cokoliv. No a čtenář, doufám, taky. Asi je buddhista.

Možná by bylo žádoucí, abych z toho všeho vyvodil nějaký závěr. To je ovšem úloha nadmíru těžká a nevděčná. Jedním ze závěrů by třeba mohlo být, že bez následků v podobě rvačky, upalování, války, rabování, demonstrací, slzného plynu, střelby do vzduchu a vězení je možné hanobit pouze buddhisty. Správnější by snad bylo říci, že hanobit se prostě nemá. Není to totiž bez následků. Krom toho to není vkusné. Dále to není vtipné. Potom to není rozumné. Také to není milé a není to ani spravedlivé. Konečně, a to hlavně, není to slušné.

Krátce po tom povyku kvůli karikatuře jednoho vousatce, tuším, že to bylo v květnu téhož roku, jsem viděl a slyšel v našem veřejnoprávním vysílání pořad o tom, jak nějací mladí lidé pálili napodobeninu naší státní vlajky a co tím chtěli říci a jak si zase jindy na ulici stříhali vlasy a ty taky spálili a co tím chtěli říci. Všichni svorně to počínání nazývali performancí, což je česky nejspíš něco jako představení. To samo o sobě moc zajímavé nebylo. Zajímavější byly komentáře jiných lidí, kteří si myslí, že by se k tomu měli vyjádřit.

Jeden takový člověk, který vypadal děsně umělecky, se vyjádřil tak, že to pálení vlajky prováděli učňové umění, tedy vlastně umělci, takže je to umělecký počin neboli umění. Odmysleme si teď na chvíli, že šlo o pálení nějakého neurčitého předmětu, a soustřeďme se na podstatu onoho nadmíru zajímavého sdělení.

Začít bychom mohli třeba tím, že jeho autor staví na roveň učně umění a umělce. Jakoby se tu vytrácí pravý smysl slova umění a umělec. Obojí vychází ze základního slovesa umět. Umět co? V případě umění ne ledacos. Umět sdělovat lidem krásu i ošklivost, dobro a zlo, a to zvláštním způsobem, kterému se říká umělecký. To je takový, který používá umělecké prostředky. Základem umění je tedy ovládnutí uměleckých prostředků k tomu, abychom myšlenku, názor či jenom prostý zážitek mohli sdělit spotřebiteli umění s daleko větším účinkem, než by se to kdy mohlo podařit tomu, kdo umělecké prostředky neovládá.

Takže učeň umění se řemeslnou uměleckou dovednost teprve učí, ještě to vlastně úplně neumí, a nemůže tudíž ještě být umělcem. Onen glosátor zřejmě nechtěl mladé performery urazit nebo odradit od další umělecké cesty, tak jim trošku pochleboval. To by se snad dalo přehlédnout, pochopit i odpustit. Rozum se však vzpírá pochopit druhou část sdělení, že totiž cokoliv snad umělec učiní, je to uměním a basta. Stejně se o několik záběrů dříve vyjádřil i jiný, ještě děsněji umělecky vypadající člověk, ředitel Národní galerie. Ten sice nikoliv přímo, zkusil s těmi pojmy trochu žonglovat, ale stejně pravil, že když to dělají umělci, jde o umělecký akt. Pokoušel se sice tuto nehoráznost zmírnit tezí, že se máme ptát hlavně po smyslu toho činu než po tom, zda jde o umění, ale k tomu se ještě vrátím.

Proč je to nehoráznost a proč se rozum vzpírá? Inu proto, že umělec je umělcem právě a jen tehdy, když využívá svého umu, kterým ovládá umělecké prostředky, ke sdělení uměleckého záměru. Stejně tak jako k tomu, abych byl ševcem, musím nezbytně šít boty nebo je alespoň opravovat, tak k tomu, abych byl umělcem, musím dělat umění. To je ovšem těžká práce, která tvůrčím záměrem vždy pouze začíná a teprve na jejím konci by měla být nějaká performance, tedy představení výsledku tvůrčí umělecké práce, předvedení toho, jak byly zvládnuty a využity umělecké prostředky a samozřejmě i konfrontace s účinkem uměleckého sdělení. Předvede-li autor toliko tvůrčí záměr a tváří se přitom děsně umělecky, stane se v očích současného povrchního mediálního světa kultury nejspíš performerem, ale o umělce nejde v žádném případě. Kdyby to šlo tak snadno, že cokoliv umělec učiní, jest uměním, stačilo by, abychom se všichni prohlásili za umělce a všechny hlouposti, co děláme, by se staly uměním. Je to ale přesně obráceně, teprve tím, že dělá umění, stává se na chvíli z obyčejného člověka umělec.

Tvrdím tedy, že ne všechno, co umělec činí, je uměním. K doložení pravdivosti tohoto tvrzení nabízím návštěvu umělcovy toalety těsně před spláchnutím. Nemusíme ale být tak krutě přízemní, stačí si jen uvědomit, že třeba výstup spisovatele na Milešovku není uměleckým činem, ale teprve inspirací pro literární zpracování zážitků z onoho výstupu. Uměním není lezení do vršku, ale umělecké vyprávění o něm.

Naproti tomu sebekrásněji procítěná a provedená recitace i té nejúžasnější básně na předvolebním shromáždění není uměním, ale politickou agitací. Pozorný čtenář se jistě otáže, jak to, že najednou nejde o umění, když se na jednom místě a v jeden okamžik sejde dokonce několik uměleckých prostředků? To se přihodí vždycky, když se rozejde forma s obsahem. Obsahem předvolebního shromáždění totiž není umocnit uměleckými prostředky sdělení obsažené v básni, ale umocnit ve vědomí přítomných správnost politické volby.

A nyní se vrátím k volání pana ředitele po objasnění smyslu umělcova činu. Myšlenku, že umělec se může také vyprazdňovat nejen za účelem prostého vyprázdnění, ale s uměleckým záměrem, takže jeho výtvor by se tak mohl stát uměním, zatracuji bez dalšího jako absurdní. Abych ale nebyl kritický přesmíru, uznávám, že ta otázka je na místě. Položím ji tedy zcela konkrétně.

Co je smyslem toho, že si parta mladých lidí demonstrativně ostříhá vlasy a spálí je, to vše před otevřením výstavy dokumentující okolnosti vyhnání Němců z poválečného Československa? Oni sami v tom pořadu řekli, že smyslem bylo připomenout ponižování a nedůstojné zacházení s vyhnanými ze strany českého obyvatelstva. Ano, to je správné, vyhrkne každý soudný člověk. A tím to také končí. Je to správné, ale není to umění. Je dobře, že to ti kluci připomněli. Je dobře, když budeme vědět, že jsme se v dějinách chovali taky jako skety, je dobře, když se zbavíme černobílého vidění, je dobře, když se v koutku duše zastydíme, že jsme se nechali strhnout šílenstvím davu, je dobře, když si uvědomíme, že slušného občana od lůzy dělí ve vypjatých historických momentech jen maličký krůček, je to dobře. A tím to také končí i ve vztahu k umění. Pro kulturní zpravodajství je to zpráva asi tak významná, jako že hanácké divadlo letos hospodaří s vyrovnaným rozpočtem. Protest zbavený uměleckých prostředků zůstane navždy jen protestem, ač se při něm budeme tvářit děsně umělecky, byť budeme nosit ještě děsněji umělecky vyhlížející kravatu či náušnici v uchu nebo v kterékoliv jiné části těla.

Čtenář jistě také namítne, že škála uměleckých prostředků se vyvíjí. Připomene asi také impresionisty, jejichž umělecké prostředky byly zpočátku všeobecně odmítány a teprve po letech zase veřejností všeobecně přijaty. Čtenář bude mít pravdu a uhodil tak hřebíček na hlavičku, odhalil jádro pudla, ťal do živého, rozetnul gordický uzel, jde to přímo do ledvin. Zkrátka v tom, co bylo fiktivním čtenářem připomenuto, tkví podstata problému, o kterém dnes píšu. Některé umělecké prostředky společnost přijala a některé nikoliv. Ty druhé tedy nejsou uměleckými prostředky, jsou jakýmisi jinými prostředky, zřejmě neuměleckými. Je to tak správné, protože kdyby všechny vyjadřovací prostředky byly uměleckými, ztratilo by slovo umění zcela svůj původní smysl, každý by byl umělcem, všechno by bylo uměním, jakýkoliv šílený čin včetně sebevraždy by byl vydáván za umění či umělecké vyjádření se k něčemu. Taková degradace umění a rezignace na přirozenou tužbu člověka něco umět může vést snad jenom k masovému umění, a to už jsme tu měli.

Tím vším nechci nijak odsuzovat performanci s názvem Entropa. Jako vtip je to trošku křečovité, alespoň pro mne. Otázkou však zůstává, zda je to slušné. Nikoliv pro nás, ale pro ostatní. Pravidla slušného chování ve společnosti neurčujeme sami, ale vytvářejí se dlouhodobě celou společností. V daném případě je tou společností Evropská unie. Konečně, vtipy se ve slušné společnosti vyprávět smějí, ale musíte vyprávět vtipy slušné a musíte to také umět. Špatně přednesenému vtipu se nikdo smát nebude. No a ty hrubší vtípky si nechte do hrubší společnosti, kde se nad nimi nikdo nepohorší. Potěšující je zjištění, že ani v Bulharsku, ani na Slovensku nebyly vyrabovány české ambasády.



SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily
SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily

Pojďte s námi otestovat dětské sirupy od NutriFood a ochraňte tak své děti před náporem nemocí a proměnlivého podzimního počasí. Stačí se přihlásit v komentářích.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.