Zatím to k nám nedorazilo, ale upozorním na to raději předem: V Berlíně paní Marianne Burken-Eulitzová ze strany zelených vyhlásila boj proti diskriminaci těch, kteří nemají šanci se zúčastnit soutěží o nejkrásnější ženu. Doslova řekla: "Při volbách královen krásy je principiálně většina lidí z této volby vyloučena, protože k těmto soutěžím jsou připuštěny jen ženy, které odpovídají převládajícímu vkusu. Ostatní nemají šanci." A pak sama dodala, že právě ona patří do tého kategorie, a proto by podobné soutěže ráda změnila.

To mě zaujalo, a proto jsem brouzdal po internetu dál a hledal, jestli někde najdu, jak si to tato politička představuje. Jak by podle ní měly vypadat volby královen krásy, v kterých by mohly zvítězit i méně krásné či dokonce třeba ošklivé ženy, nebo kde by měly šeredky alespoň šanci na nějaké slušné umístění. Kromě toho, že tohle pravidlo by se mělo týkat i soutěží o nejkrásnějšího muže, jsem ale nic nenašel. Žádný návod nám paní Marianne Burken-Eulitzová nedala a tak nám nezbude nic jiného než fantazírovat, jak by se dal její nápad uskutečnit.

I na to jsem na internetu našel několik receptů: Jeden muž například navrhoval, že by mohly být v pravidlech určeny kvóty, kolik krásných, kolik průměrných a kolik šeredných žen musí být připuštěno do soutěže. Ale i autorovi tohoto nápadu se nakonec zdálo, že je to nesmysl, a opustil ho. Jiní navrhovali vyhlašovat současně volbu nejkránější šeredky. To je evidentně ale rovněž nesmysl, jako vyhlašovat soutěž o největšího živého trpaslíka.

Ve Spojených státech ale už existuje termín lookismus, odvozený od anglického slova look, vzhled, a je to výraz, který označuje nežádoucí diskriminaci kvůli vzhledu. A ve Washingtonu je dokonce už i tento druh diskriminace zakázaný zákonem. Za tím právním předpisem lze tušit snahu americké státní správy odstranit nejen preferování krásných žen, ale i snahu bojovat proti rasismu, protože hlavně černošky mají často nadváhu. A potom taky donutit vedení, aby upřednostňovalo hlavně výkonnost zaměstnanců. Jenže výkonnost se přece nakonec měří i v soutěžích krásy: Tam se přece oceňuje výkon vypadat dobře, který vyžaduje hodně práce: cvičení, diety, péči o pleť a vlasy, zuby a co já vím co ještě.

Absurdita návrhu zelené političky z Německa je nejzřetelnější, kdybychom její nápad přenesli do sportovního prostředí. Představme si, že bych si stěžoval na to, že se cítím být diskriminován kvůli tomu, že neběhám tak rychle jako Usain Bolt. Asi byste se mi vysmáli, a to nejen proto, že jsem starý, ale hlavně proto, že jsem přece v mládí měl skoro podobné šance se o to pokusit, tedy tvrdě trénovat, navštěvovat sportovní školy a prostě se sportu vrcholově věnovat. A podobné šance má přece každá zdravá mladá žena, která chce vypadat dobře, jen se tomu musí taky vásnivě věnovat. Vyhrát sice nemusí, ale zúčastnit se může, když o to skutečně stojí. A nejspíš podobné šance v mládí měla i zelená politička Marianne Burkert-Eulitzová. A pokud to neví, je to její problém. Rovní si můžeme být všichni jen v šancích, výsledky budeme mít ale vždycky různé jako ve sportu. Vždycky musí být někdo poslední a radovat se může jen z toho, že se mohl zúčastnit, a to zase není tak málo. Ledaže by se paní Burken-Eulitzová domnívala, že soutěžící ženy by se předváděly v burkách, tedy celé zahalené. Prostě nomen omen. Jméno jako znamení.