Když přijde řeč o podvodech, lhaní, přetvářce a jiném klamstvu, říkáte - ach, o tom nás nepoučujte, o tom víme svoje... Odpovídám: Ano? Taky jste někoho oklamali? Jasně, to patří ke hře - smějou se fotbalisti. Taky zkušenější milenci (pardon - i milenky) se provinile usmějou, otázka je vyprovokovala k jistým vzpomínkám... Podvodníci, falzifikátoři a politici tohle nečtou, takže my, poctiví individualisti, si dnes můžeme dovolit uvažovat o klamání v bezpečném, teplém, suchém, zkrátka svém doupěti.

Emil Mleziva v knize Lži, podvádění a klamání (nakladateství Vyšehrad, Praha 2000) upozornil, že čeština je na označování různých druhů klamání poměrně dosti bohatá. Napočítal asi 500 výrazů, kterými se označuje klamání buď přímo (lež, podvod, falšování apod.) nebo s klamáním souvisejí (simulování, pokrytectví, přetvářka aj.). Podle pravidla, že jazyk vytváří a udržuje při životě ty výrazy, které odpovídají skutečnosti a dané společnosti dobře slouží při vyjadřování, není onen počet (pětset!) tolik překvapující. Přesto - vzhledem k pouhým několika výrazům používaným pro pravdu - ta převaha je nápadná. Proč tomu tak je, vysvětlují lingvisté: Je způsobena mnohotvárností různých druhů klamání na rozdíl od pravdy, vynikající svou jedinečností.

Forma klamání nemusí být nutně větně sdělovací. Oklamat lze jednotlivce, skupinu, shromáždění, dav, ba i národ pouhým chováním klamatele, jeho gestem, mimikou, vynesením symbolu nebo dokonce mlčením. Ponechávat pracovní kolektiv v neinformovanosti o skutečných poměrech firmy či takové informace zatajit, bránit občanům v přístupu k informacím o skutečnosti... Nikoliv pouhým vodním dělem či gumovými projektily, ale odváděním pozornosti občanstva od skutečného stavu věcí! Co myslíte, není to nenápadnější a o to účinnější metoda podvádění?

Dezinformace, diskreditace, falza, iluze, farizejství... Cizí základ sice, ale zdomácnělé, silně zdomácnělé výrazivo! Čeština se nenechá zahanbit. Lest, přetvářka, nařčení, podvod, zrada, úskok, podraz...

Klamání (obecně uvažováno) spočívá v záměru původce vytvořit nebo ponechat adresátovi představu, která se liší od představy původcovy - jestli se liší podstatně nebo víceméně nebo jen trochu - záleží na tom? Přejdeme zajisté takzvanou bílou lež, ke které nás vyzývá soucit, zůstaňme aspoň chvilku, pár následujících řádků, u pochmurných, ziskuchtivých, trestuhodných lží. Na co se vždycky u tohoto námětu ptáme? Ptáme se po příčinách rozkvětu podvodů, petitem tištěných podrazů, falešných kontrolorů, listinných podvrhů, lživých reklam, nactiutrhačných fotomontáží, koupených hlasů, nepravdivých prohlášení...

Hlavní příčinou se vždy jevila a stále jeví lhostejnost lidí ke skutečnosti. Odkud se tato lhostejnost bere? Může být povahovým rysem člověka, který se o poznání skutečnosti a o její posouzení nezajímá. Může být způsobena výchovou v dětství. Může vzniknout i v dospělém věku z vědomí vlastní neschopnosti orientovat se v současném životě a vytvořit si na něj vlastní názor. Přiznejme si, že začínáme být obklopeni - ne, lépe a přesněji: obklíčeni lhostejností lidí k věcem pravdivým a k věcem lživým. Z historické zkušenosti známe důležité sociální pravidlo: Čím víc je lhostejných k pravdě, tím víc je těch, kteří lhostejného postoje využívají k sobeckému klamání.

Vylezme z doupat a nenechávejme je klamat!

© Petr Kersch, Děčín, leden 2011