Čtu takhle v jedněch z českých novin na internetu:

„Fyzici z University of Queensland při experimentech s fotony dospěli ke zjištění, že jednotlivé částice světla jsou schopné přemístit se zpět v čase a reagovat na své já z minulosti. Na kvantové úrovni podle vědců nehraje roli pro laiky hlavní teoretická překážka bránící cestování do minulosti, kterou lze označit jako prarodičovský paradox, kdy cestovatel v čase v minulosti způsobí, že se v budoucnosti vůbec nenarodí.“

No vidíte, zmíněnou univerzitu tu mám za rohem a tohle mi nějak uniklo. Taková věc a dozvím se o tom až z českých novin. Navíc náš syn pracuje právě na této univerzitě a dokonce v PR, odkud takovéto zprávy vyvěrají. Nešť, pod svíčkou bývá tma, o kovářově kobyle ani nemluvě… Byla u toho českého článku také anketa: Chtěli byste mít možnost cestovat do minulosti, abyste mohli něco ve svém životě změnit? Hlasovalo 15 462 čtenářů, z toho 81,5 % se vyjádřilo kladně. Autoři sci-fi se tímto tématem zabývají už déle než století a prarodičovského paradoxu si většinou byli vědomi. Dejme ale tomu, že zmíněný paradox se skutečně nějak obejít dá a že cesta do minulosti se nám otevře. Přidal bych se k většině, nebo bych raději byl tím jedním z pěti, kteří by do minulosti cestovat nechtěli a nic měnit nehodlali?

Asi bych se dal k těm druhým. Mám to podezření, že jednoduchá celá ta věc asi nebude. Nejde tu jen o to, že bychom si takovýmto výletem mohli znemožnit své vlastní narození. To, že bychom se nenarodili, by přece byl mohl způsobit jakýkoliv cestovatel časem, třeba už jen tím, že by byl chtěl udělat dobrý skutek a rozhodl se například zbavit svět takového budoucího Hitlera. Nebo Putina, Obamy či Mohameda, podle svého politického přesvědčení či náboženského vyznání. Kdyby se takovému časem cestujícímu dobrodinci lidstva třeba povedlo svést potenciální matku jemu nepohodlné osobnosti dřív, než by ji dokázal svést Hitler/Putin/Obama/Mohamed senior, odnést si ji v náručí z jeviště dějin a emigrovat s ní do Austrálie, takovéto vrtání se v minulosti by se asi nějak dotklo mnoha lidí, snad i všech lidí. V mém konkrétním případě, kdyby nebylo Hitlera, nebyl bych tu ani já. Moji rodiče (za předpokladu, že ti by se byli vůbec potkali) by nebyli měli před kým prchat do Anglie, kde mne později započali. Prostě bych nebyl, případně bych byl někým jiným. Místo toho, abych spatřil světlo světa v Londýně, bych se narodil třeba v Hrochově Týnci. Všechno by bylo jinak.

Ani teď, kdy si s cestováním časem pohrávat nedovedeme, to zdaleka nemáme jednoduché. Málokterý z nás si uvědomuje, že vše, co učiníme, doslova každá malá věcička, pohyb, krůček, z úst vypuštěné slovo, rozvážně či nikoliv, vždycky někam vede. Často někam úplně jinam. Vezměme si takový Hrochův Týnec, město, které by se bylo mohlo stát mým rodištěm namísto Londýna. Nějaký můj potenciální předek by se třeba nepohodl na nějaké maličkosti s Hrochem, urazil by se a z jeho jinak prosperujícího Týnce by odešel. Nebo ho ambiciózní Kardaš, vědomý si jeho schopností, už několikrát zval do své Řečice a on nakonec jeho žadonění podlehl. Ať už by tomu bylo jakkoliv, potenciální prapradědeček, či co, by se odstěhoval, klidně i přes Jindřichovu mrtvolu do jeho Hradce. Protože ale dal Hrochovi košem, nejen že se v jeho Týnci už nesetká s dívčinou z Golčova Jeníkova, kterou Golčovo obtěžování už unavilo a která po odchodu z Jeníkova se měla stát mou praprababičkou. Ta se z Týnce, kde se s prapradědečkem nepotkala, nakonec vrátí zklamaně domů, podvolí se vůli rodičů a vezme si za muže mohovitého Havlíčka, toho, co bydlí nedaleko brodu. Nemuseli by přitom za tím vším stát ani Hroch, Kardaš, Golč či Havlíček. Stačilo by, aby neposlechla varování a šla v pátek třináctého k vodě ven. Lávka se pod ní prolomila a po mladičké dívčině zvířilo se v hlubině. Zelený mužík zatleskal a ta lampa, co temně hořela, prskla a zhasla docela. S ní i moje budoucnost!

Proč ale pořád jenom o tamhle takovém mně? Vrozený altruismus nutí přemýšlet nad tím, co by se asi stalo, kdyby se následkem mého narození nenarodil někdo jiný a opravdu klíčový? Třeba nějaký ten aparátčík, který měl zachytit ruku Chruščovovu, která při Kubánské krizi se v Kremlu už už chtivě sápala po tom červeném knoflíku s nápisem NUKLEÁRNÍ VÁLKA? Takže svým případným nenarozením, o němž by byli rozhodli jiní, bych se byl mohl stát zachráncem veškerého lidstva!

Takovéto zřídkakdy se dostavující pozitivní myšlenky by se asi už neměly dál rozvádět; na nich je nejlépe přestat.

Autorovy memoáry: http://www.mujbibr.com
Autorovy české stránky: http://www.vojen.com