29.3.2024 | Svátek má Taťána


Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
Brouk 8.1.2008 22:40

Jiný kraj, jiný mrav, i barák.

Říkáte, že Američané 5x za život? Jestli to nebude tím, že prakticky všichni bydli v dřevěných kůlnách, které se od našich kůlen na nářadí liší tím, že jsou obity prkny nejen zvenčí ale i zevnitř a mezi to jsou nacpány izolační matrace. Celé to stojí na kůlech, aby to dřevo neleželo rovnou na mokré zemi. Charakter dřevěné kůlny  nezakryje ani případné luxusní provedení či zděný krb. Okno po pas nad zemí, stačí krok. Nedivím se, že každý spí s coltem pod hlavou. Měl jsem příležitost prolézat to vevnitř i zespodu (hrůza) coby dočasný pomocník mého příbuzného, údržbáře i stavitele těchto domů. 

[]

Dana 8.1.2008 19:25

Mít domov.

Pokračování z předchozího příspěvku.

Přesto, že už ani manžel nežije, bohužel, s láskou hladím stěny, které jsou z cihel, jeho rukama prošlých. A proto, když je mi smutno v mém domově, vím, že láska s kterou to manžel a moji rodiče stavěli je tu se mnou a vždy bude. Domov je i odříkání spousta starostí a práce, ale taky úcta k tomu, kdo má odvahu udělat něco pro své drahé. Nelekat se překážek a dokázat sílu duše i těla. Miluji svůj domov, protože je  omotaný láskou mých drahých. A nostalgie je vlastně krásná věc, ale nemusí být jen za starým bytem.

Dana 8.1.2008 19:24

Mít domov.

Není asi důležité kde člověk bydlí, ale kde má domov. Kde se rád vrací, kde je mu dobře . I já jsem měla několik "domovů". Ten první byl malý, útulný krásný a čistý. V knihovně byly uloženy knihy a vždy večer jsme si vybrali pohádky, které nám rodiče s opravdovou láskou četli. Bylo to prostě nádherné. Byl to ovšem dům mého strýce a my jsme měli naplánováno postavit si dům svůj. Ani omylem mým rodičům nenapadlo, že by mohli bydlet někde, snad v hezkém bytě s levným nájemným, ale pod kontrolou uličního výboru. Na to byli příliš svobodomyslní. Doba padesátých let, ale tuto situaci viděla raději (chtěla mít lidi pod kontrolou), proto se stavbám rodinných domů nepřálo. Moji rodiče se ovšem nikdy, ani za Němců, ani za komunistů, nedali ničím a nikým zastrašit. A za to jsme si jich  vždy hluboce vážili a naše úcta k nim přetrvává i kdy už dlouho nežijí. A tak ten můj druhý domov se začal připravovat tím, že moji milí rodiče, tatínek učitel a maminka absolventka soukromé rodinné školy, denně vlastníma rukama, utloukaly do formy směs škváry, vápna  cementu a vody. Rozváželi je na kolečkách tj.vozík s jedním kolem a ukládali na papíry od cementových pytlů po celé velké louce. Na které se zatím choulily  jen teňounké pruty ovocných stromků a keřů, které byly  vysázené do perfektních zástupů, mým tatínkem, jako první vstup do našeho nového domova. Vždy, když se podívám z okna (bydlím nyní  vedle), vidím stále očima tehdejšího dítě krásně uložené kostečky. I když už opět v tomto domě nebydlím (ale prožila jsem tu krásné dětství s laskavými a obětavými rodiči) , tak po vzoru svých velkých vzorů, jsme taky dokázali za mnohem lehčí situace i když taky těžké, postavit dům, nebo lépe řečeno domek i když pro nás to byl krásný domov. Pokračování v daším příspěvku.

bis 8.1.2008 19:11

Jednou z tragedii CR jsou nynejsi debaty o metodach, jak kontrolovat, komu da poslanec ci senator

hlas v TAJNE VOLBE

láry fáry 8.1.2008 10:33

Mrazí z toho

Je to fakt smutný příběh, ale takový je život. Je mi též líto milionů těch příběhů v panelácích. Každý si málem myslí, jak je středem vesmíru a přitom jsme jen mikroskopický prach. I ti oligarchičtí miliardáři se jednou změní v prach a jen se po nich zapráší i po jejich naditých kontech...

Tino 8.1.2008 11:35

Re: Mrazí z toho

Smutné to není až tak dalece. Je to otázka pocitu, jak jsem život naplnil, jak jsem si užil chvilky. Můžete mi věřit nebo ne, ale nejsou ty nejpěknější chvíle kdy si koupím něco, ale kdy si užiji se svými. Na takové "blbosti" příjde člověk terpve tehdy, až ztrácí ne majetek, ale ty nejdražší. Kamarády, rodiče, děti, dobré sousedy. Znám milionáře, kterému zůstaly miliony, rodina se mu rozpadla, kšeft se mu daří ale přátele ztratil. Je z něj nemocná troska, která si může zaplatit i pobyt v Lurdech. Může si zaplatit i "přátele", je ale sám na tomhle světě až je mi ho líto. Jaké vzpomínky mu zůstanou, než odejde i s těmi miliony? Odejde s nimi sám. A taky původně vyrostl v paneláku. :-) :-(

Minutus 8.1.2008 16:56

Je to relativní

Jedna babička mi povídala , že dětství prožila v jedné místnosti pod schody, druhá je z vesnické chaloupky, co měla malou kuchyň, ložnici, kam se přes den nesmělo, a sedm dětí. Proti tomu je panelákový vytápěný byt luxus.

láry fáry 8.1.2008 16:59

Re: Je to relativní

Jedfen fotbalista mi vyprávěl, že vydělává ročně dvacet melounů, má své soukromé letadlo, dva meďoury, jachtu a vily v Monte Carlu, na Krétě i na Mallorce. Proti tomu je panelový vytápěný byt hrůza, co třepe kurníkem...

TBB - falešný mormonský kněz 8.1.2008 17:56

Re: Re: Je to relativní

No a jak si toho užívá, když musí kopat a kopat a kopat...? Nepotřebuju dva meďoury, nepotřebuju soukromé letadlo, ani jachtu, ani vily. Ale jsem si jist tím, že i v paneláku (kde už dávno nežiju) jsem žil celkem zajímavý život a mnohem více peněz a majetku mě nijak zvlášť neobohatilo. Možná je to tím, že jsem byl tenkrát mladší - ovšem na rozdíl od toho zjevně co se IQ týká podprůměrného fotbalisty - jsem měl jiná hodnotová měřítka.

semtam 8.1.2008 0:18

život je smrtelná choroba

Na počátek týdne až moc smutný příběh...

exulant 8.1.2008 4:18

Re: život je smrtelná choroba

Proc? Panelak byl muj prvni byt, kde jsme s manzelkou po prve v zivote meli sve soukromi. I v tom je trochu nostalgie, i kdyz to byl panelak se vsemi temi problemy a nedostatky.

Tino 8.1.2008 7:15

Re: Re: život je smrtelná choroba

 Panelák byl můj první a bude i poslední byt. Také jsem v něm byl až do dnešních dnů před důchodem zadlužený, protože to bylo bytového družstva a teprve dnes se po zaplacení třítisícového "úplatku" stanu konečně jeho spolumajitelem.

 Spávali jsme první roky na matraci na zemi s děckem v kočárku a byli jsme šťastní, že se nám podařilo zajistit si bydlení první kategorie při dodělávkách domu a bytu svépomocí. Kolaudační závady nikdy nikdo neodstranil a odstraňovali jsme si je sami. To bylo v časech, kdy státní zaměstnanci - úředníci - dostávali státní byty zdarma, režimu věrní papaláši a udavači stavěli své rodinné domky s nenávratnými a bezúročnými půjčkami a po dostavění domku jim ještě zbývaly na účtech desetitisíce až statisíce úspor. Ti už dávno zhodnotili své nemovitosti v dnešních tržních časech. My už nestihneme zhodnotit svůj panelákový byt, ale šťastní jsme se ženou a dětmi většinou byli.

 Miliony osudů a životů v panelácích a jen líto je člověku, že v panelácích se povětšinou usadila chudoba. Není to sice chudoba doslovná, přeci jen však odděluje od těch, co dokázali majetky nabyté v minulosti zhodnotit v přítomnosti. Ale dobře nám tak! Měli jsme si taky nakrást, ohnout hřbet před vrchností komunistů za úplatu nenávratných půjček a taky si něco postavit. :-))

exulant 8.1.2008 7:24

Re: Re: Re: život je smrtelná choroba

No, mne zbyla jen ta nostalgie, protoze mi  u soudu vsechen majetek zkonfiskovali a protoze byl druzstevni, nemam v restituci na nic narok, jezto ten byt nebyl muj. Tak svet odplaci. A zivot jde dal.A zcela urcite na tom jsem dnes lip nez kdyz bych v tom panelaku zustal.

Tino 8.1.2008 7:41

Re: Re: Re: Re: život je smrtelná choroba

 Já také ničeho nelituji. Otec mi říkával a já s ním souhlasím - že chudoba cti netratí. Byli jsme jako rodina skutečně šťastní, když tedy pominu zápas s režimem, který se podepsal na našem rodu značně. Držím palce všem, kteří dají přednost cti před ohnutím hřbetu a zlodějnou. :-))

mel 8.1.2008 12:27

Re: Re: Re: Re: život je smrtelná choroba

To myslíš  že líp je na Hlavním nádraží? 

láry fáry 8.1.2008 12:45

Re: Re: Re: Re: Re: život je smrtelná choroba

 To myslíš vážnš, že třicet tisíc českých bezdomovců se rekrutuje z řad obyvatel, kteří nemínili ohýbat hřbet a krást...?

exulant 8.1.2008 13:19

Re: Re: Re: Re: Re: život je smrtelná choroba

Milej zlatej, ja ten byt neopustil. Zustal v nem bydlet se svolenim druzstva pribuzny ktery nemel nic jineho a byl po soudu policejne vystehovan na ulici - teda jako to nadrazi - a jeste musel eraru zaplatit tu trochu naseho bytoveho zarizeni co si odvezl k jinym pribuznym co ho vzali na milost.

Minutus 8.1.2008 17:02

Nelžete, ty pujčky mohl dostat každý.

Stavěl jsem těsně po ukončení VŠ. Měl jsem čistého 1700 a manželka dokonce 1500. Ano, bylo 35k z FKSP nenávratně, ale za závazek 10 let práce v podniku. A dalších 100k bylo na úrok 2,7%, ne bezúročně.

Jenže - chtělo to 2 roky tvrdé práce. Pracovali jsme 14 hodin denně o víkendech i více.

Jura Jurax 8.1.2008 12:58

Re: život je smrtelná choroba

Ale docela příjemně se zařizuje, aby se rozšířil ... :-D