Nemíním „noční motýly“, ale něco tak protivného, jako jsou záchvaty noční nespavosti provázené mnohými nepříjemnostmi. Třeba ulehnete a ne a ne zabrat, nebo se probudíte uprostřed noci či nad ránem a je to tady. Kdosi prohlásil, že je nemožné meditovat, když myšlenky poskakují v hlavě jako opičky. Platí to i tehdy, když se marně pokoušíte usnout. Náhle se dostaví starosti, vzpomínky, přemýšlení o všem možném, představy toho, co je třeba vyřídit, zařídit, nezapomenout ...

A když už máte větší část života spíše za sebou, mohou se jako přidaná hodnota objevit i nečekané potíže vážnějšího charakteru. Tak jsem se také jednou celé hodiny uprostřed noci převalovala z boku na bok, pokoušela se nějak relaxovat a spánek ne a ne přijít. Pak se to stalo. Náhle mi v hlavě začne zvonit. Je to slaboučké cinkání podobné tomu, jak zní zvon místního kostelíka. Ten ovšem zvoní jen klekání – v poledne a v šest hodin večer. Zřejmě se budu muset smířit s tím, že to už lepší nebude. Slyším to zcela zřetelně, ale o halucinaci asi nejde. To bude spíše tinitus, čili chronické zvonění či šumění v uších, což je psychicky dost náročná porucha.

Pak si uvědomím, že cinkání je poněkud složitější a navíc, přidává se ještě neodbytné slabé hučení! Blázním? Nikoli. Svítá a právě přijíždí od Tample první ranní vlak. Na blízkém nádraží proto cinká signalizace na přejezdu. Moje sousedka zase vyprávěla o tom, jak v noci zaslechla, že na půdě asi jemně mňouká kočička. „Stalo se jí snad něco? Neměla bych raději vstát a jít se přece jenom podívat?“ A pak si uvědomila, že to, co slyší, není kočička, ale že jí samotné píská v nose. Nejsou tedy všechny noční můry pouze děsivé, to snad jen pro tu první chvíli. A jako bonus máte opět další skvělou příležitost pobavit na vlastní účet svou rodinu i přátele.