Podlézavý zeť ve snaze si šplhnout věnoval našemu violistovi doktoru Žaketovi k narozeninám kufřík plný celých sad profesionálního nářadí. Zvěrolékař sice vůbec není oddán domácím řemeslnickým pracím, spravedlivě řečeno fušeřině, což ten trouba zeťák nedomyslel, ale už jenom pohled do nitra kufříku na výstavu panensky nedotčeného, novotou se blyštícího vercajku našeho kolegu vzal, jako snad každého mužského, přímo u srdce. 

Začal se hned rozhlížet po nějakém šroubu či matici, které by bylo naléhavě třeba utáhnout; jeho zrak se posléze zastavil na vnoučkově koloběžce, přesněji řečeno na matici na osičce zadního kolečka. Její zcela zbytečné utažení se zdařilo až přespříliš, vnouček usedavě plakal, paní Žaketová hrozila rozvodem a Žaket musel druhý den koloběžku odnést k zámečníkovi panu Weinsteinovi. Korunu tomu všemu nasadila zvěrolékařova dcera Ivanka připomínající tatínkovi, aby nezapomněl za drahý prezent zeťákovi poděkovat. A právě to připomíná historku z dob, které už se bohužel nevrátí.

Za onoho času dorazil na III. interní kliniku dlouho vytoužený drahý přístroj od firmy z Londýna. Hned na první pohled bylo zřejmé, že nemůže fungovat, neboť na konci jeho šňůry bylo něco odmítající si rozumět s kteroukoli ze zásuvek, jakými byla vybavena klinika. Nejmladší asistent si odvážně dovolil poznamenat, že to chce jen vyměnit zástrčku, to však pan přednosta kliniky razantně odmítl a navíc přikázal, aby se k přístroji nikdo ani neodvažoval přibližovat, neboť on sám povolá odborníka. A hned také usedl a na hlavičkovém papíře a vlastní rukou se obrátil na děkana elektrotechnické fakulty. Ten ihned po přečtení listu vyslal jednoho ze svých docentů se šroubováčkem, kombinačkami a novou zástrčkou. Vlastní operace trvala šest minut, drahý přístroj se rozeběhl a pan docent se odporoučel.

Šéf III. interní kliniky ihned usedl a na hlavičkovém papíře a vlastní rukou kolegovi v čele elektrotechnické fakulty co nejzdvořileji poděkoval, s tím, že děkovný dopis byl pověřen osobně doručit nejmladší z proděkanů. Děkan elektrotechnické fakulty obratem odpověděl, rovněž na hlavičkovém papíře a vlastní rukou, že angažmá jeho školy v této záležitosti ani nestojí za řeč, i když je zajisté potěšitelnou skutečností, že mohl svými skromnými možnostmi býti nápomocen věhlasné interní klinice, což mu bylo nevýslovnou ctí. Načež mu bylo bezodkladně odpovězeno, že je to naopak přednosta interní kliniky, který se cítí zavázán za úžasně rychlý odborný zásah, který umožnil bez přerušení pokračovat ve výzkumné vědecké práci, což bude samozřejmě též zmíněno v závěrečném hodnocení. Představitel elektrikářů ihned odpověděl, že on i celý jeho štáb si nesmírně váží…

Atakdále. Jak řečeno, takhle to chodilo v oněch dobách, kdy bylo i na zdvořilosti dost času. Dobré si připomenout v časech, kdy je čas utrácen na sprosté urážení. Ostatně - smíme si myslet, že kdyby ti dva zdvořilí pánové neumřeli, nejspíš by si psali ve věci té zástrčky dodnes. Takže:

Nezapomněli jste poděkovat za poděkování?