Stařičký pan Hrazdíra, bývalý bankovní disponent (druhé housle), se dostavil na pravidelnou čtvrteční zkoušku Amatérského symfonického orchestru v sále restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, očividně rozrušený. Na otázku, zda se nepřihodilo něco závažného, kolegům přiznal, že mu právě telefonovala vnučka. Představ si, dědo, hlásila rozčilená dívenka, že naši chtějí, abych s nima jela lyžovat na Vysočinu. Tak jsem tátovi řekla, že nejsem žádná socka, abych jela lyžovat na nějakou pitomou Vysočinu, že chci alespoň do Rakouska, na Alpy. „Pánové,“ obracel se zjevně zcela vykolejený emeritní bankovní disponent na své kolegy, „nevíte někdo náhodou, co je to socka?“

Tím ovšem odstartoval širší debatu o nových pojmech, v kterých se dnešní člověk začasté vůbec nevyzná.

„Vezměte si například slovo lobbista,“ plynule navázal zvěrolékař doktor Žaket (viola). „Já o tom přemýšlel a zjistil, že historicky prvním známým českým lobbistou, dokonce umělecky zpracovaným, je Kecal z Prodané nevěsty. Pánové, ta figura, račte uvážit, má všechny znaky lobbisty, tedy jestli tomu slovu správně rozumím. Pak by se ale lobbistovi, alespoň podle mého názoru, mělo správně česky říkat ukecávač.“

Pomiňme další příklady, třeba ten uvedený vousatým lékárníkem panem Dubským (klarinet), který pojem „papamobil“ vysvětloval jako poslední sbohem ukradenému telefonu, a konstatujme, že další a další slova, kterým rozumí málokdo, se vynořovala v oblacích dýmu z krátkého doutníčku doktora Žaketa, až po základní, téměř filozofickou otázku: Musí člověk mermomocí rozumět všemu? A to mě přivedlo ke vzpomínce z Brna.

Tamního strojírenského veletrhu, pořádaného tajuplným řízením osudu každoročně přesně v čas burčáku, se pravidelně zúčastňovala jakási rakouská firma prezentovaná mladým, neodolatelně sympatickým inženýrem. O spoluúčinkování v jeho malém stánku se prý hostesky praly do krve. On sám to vysvětloval tak, že se od těchto rozkošných Moravanek pilně učí česky. Což vskutku krom jiného činil, s udivujícími výsledky.

Upozornil jsem ho jednou zdvořile na katastrofální gramatické chyby v české verzi firemního letáku. Zavěsil na mne svůj bezedně smutný pohled, ten, který brněnské dívenky přiváděl do bezvědomí, a pronesl ve své úžasné češtině větu, která by měla být přinejmenším vytesána do kamene třeba nad portály všech vysokých škol pedagogických:

„Já nemusím ty víš všecko.“