Slova, kterých se děsí každá manželka. Vzápětí si rve vlasy, že nedržela pusu nebo se neuchýlila k podloudným praktikám. Vždyť přece, ženská jedna pošetilá, úplně v pohodě mohla koupit laťkovou mříž do zahrady nebo hnětač odnést do servisu, aniž by pán tvorstva co zvěděl, natož pak v rodinném rozpočtu směšnou sumičku objevil. Vyřízeno by to bylo hned a život by šel dál, obohacen o popínavé růže a těsto uhnětené do obláčkova.

Nyní však již nelze, neb je v sázce samo manželovo mužství a důstojenství, jakož i čest rodiny. Na růže může žena zapomenout. Jediná výhoda jsou ušetřené peníze za posilovnu, neb těsto bude hnísti ručně a dlouho. Kdykoliv se odváží šeptmo se o mříži nebo hnětači zmínit, vyslouží si podrážděné "dyť jsem řek, že to udělám, tak už mě sakra furt s tím nevotravuj". Opakované připomínání pak končívá prásknutím dveřmi a odchodem do hospody.

Dochovaly se zprávy o manželkách, které zoufalství dohnalo k provedení původního plánu. Věc samy koupily nebo opravu zařídily, aby pozdě litovaly. Alfa samec, zjistiv to, zařval hlasem velikým, jako by se ho ta zrádná Dalila pokusila rezavým nožem vykastrovat. Zpochybnila jeho schopnost zabezpečit rodinu, malověrně nedokázala počkat tu chvilku, až se on k tomu dostane, jsa zaneprázdněn důležitějšími problémy. Taková potupa se neodpouští a po zbytek svých dnů pak provinilá manželka při jedné každé návštěvě, večírku i rodinné sešlosti naslouchala manželovým trpkým stížnostem na to, jaká je nehospodyně, když utrácí za věci, které on, kutílek šikulka, dokáže vyrobit, že pak mají něco mít, a čelila nevěřícným pohledům posluchačstva, ano i poznámkám v duchu "co by jiná za to dala". Časem z toho vznikla rodinná legenda, která ji přežila o kolik generací. No řekněte, dámy, máte to zapotřebí?

Jednou na začátku adventu jsem zašla do obchodního domu a řízením osudu se octla v oddělení kuchyňských potřeb. Dámy tam vybíraly formičky, štěbetaly o tom, co by potěšilo jiné dámy, a vyměňovaly si recepty na cukroví. Ještě nebyl čas shonu a šturmování, vůkol vládla požehnaná nálada, jako bychom společně s láskou chystaly výbavičku Ježíškovi. Velekněžky za pokladnou s úsměvem nabízely dárkové balení zdarma.

Náhle však růžové bzučení přerušil syrový závan testosteronu. Dámy se přikrčily nad misníky a velekněžkám profesionálně ztvrdly rysy. Přidupal chlap v rozepnutém zimníku a na pult křápl jakýmsi předmětem. "Manželka chce píct na Vánoce a potřebuje tady ten díl k robotu... " a z náprsní kapsy vytáhl papírek s číslem modelu.

Velekněžka se s úsměvem pokývala hlavou: "Ano, tenhle robot je skvělý, ale ta plastová úchytka se občas zlomí. Naštěstí jich máme dost, on bez toho nefunguje. Klárko, dojdi mi pro to dozadu."

Chlap na ni vrhl zpod obočí podezíravý pohled: "Co ta věc stojí?"

"Padesát korun."

"Cože? Padesát korun za takovej kousek plastu?"

"Je to jenom kousek plastu, ale jak jsem vám říkala, bez toho ten robot paní nebude fungovat."

Chlap rychle zapřemýšlel. "Tak to ne, to si nechte, já to podle toho rozbitýho z něčeho vysoustružím. Padesát korun, pche!"

Snad za sebou zanechal závan síry, nebo se v obchodě náhle nedostávalo kyslíku, jak všechny dámy najednou zatajily dech. Beze slov, jen vyděšenými pohledy truchlily nad zpozdilou manželkou, která se dopustila tak strašlivého omylu.

© Zuzana Kulhánková 2014