Jednou po cestě ze školy se na mě z výkladu knihkupecví vyboulil ohromný nápis: "Kniha nejlepší přítel člověka. Nic po vás nechce a může vám hodně dát." (Tehdy se na veřejnosti ještě vykalo.) Pěkně nechce, řekl jsem si, když jsem s velkými obtížemi tu radostnou psí zprávu přeslabikoval a připomněl si dřinu se slabikářem: "Máma má Emu." Spolužák Bulena řekl, že Emu je pštros a pštros je africká krůta, a proto má máma maso. Paní učitelka nám ale vysvětlila, že jde o dívčí jméno. Určitě africké. Žádnou Emu nikdo nikde neviděl. Ale zvykli jsme si na ni.

Jak vidno, čtení je prapodivná věc. Víme, že rozumíme a mluvíme, ale číst, to je nelehká skládanka, závitný mozkový proces, jak skládat z abstraktních znaků abecedy (na rozdíl od Číňanů a Angličanů, ti se teprv nadřou se svými obrázkovými slovy bez slabik) cosi, co odpovídá zvukové podobě věci reálné, kterou už známe, a přesto každou chvíli ze slova vyleze nějaké neznámé zvíře, rostlina nebo něco daleko divnějšího. Poradím si s vrabcem, ale jak vypadá strnad, poštolka nebo pěnkava, nevím dodnes. Z Afriky nejsou, to vím, ale nikdy jsem nenašel čas, abych je vyhledal v atlasu. Stačí mi, že jde o neviditelné ptáky. Jak čtení rozšiřuje vědomí? Tak nějak po svém. Záhadně. Zázrak řeči se mění v zázrak čtení a nová slova zase mění řeč. Chudá je mluva nečtoucích.

Stáváme se dobrodružnými světoobčany a bez rizika sdílíme zkušenosti nejrůznějších lidí, nejrůznějších dob a nejrůznějších lidských situací. Jak odpověděl Flaubert na otázku, kdo je nešťastná paní Bovaryová? "Paní Bovaryová, to jsem já." Nevěřím, že pod vlivem romantických románků někdo uvěří v romantickou lásku, před kterou svým dílem varoval. Ta je přítomna v naší civilizaci. Pro většinu čtenářek jde pouze o příjemný útěk z každodennosti, nikoli o pokušení. A každým čtením se bystří mozek.

Bez knih by ovšem nebyla ani civilizace. No, nějaká by snad byla, ale zcela jistě by byl život tvrdý, hladový a krátký. Teprve kniha dala vědce a techniky dohromady. Máme kolektivní mozek lidstva.

A literatura, ta krásná, je dobrodružství imaginace. Co by se v reálném světě mohlo stát, kdyby… Říkalo se, že literatura je nejen zábava, ale přináší i poučení. Nevím. Bylo by hezké poučit se alespoň z vlastních chyb, natož z chyb těch druhých. Snad to možné je. Jedno je však jisté. Kdo málo čte, většinou ošklivě mluví. A kdo ošklivě mluví, ošklivě myslí a kdo ošklivě myslí, ošklivě jedná. Umění proto, alespoň ty více ovlivnitelné, kultivuje.

Ale co ty knihy špatné, hloupé, povrchní a dokonce nemorální? Ty jsou naštěstí vždycky špatně napsané, a tudíž buď nudné, nebo přímo otravné. Taková už je pomsta Múz.

Špatné knihy ovšem existují. Jsou to ideologické příručky.

Suchdolské listy, září 2011