Když se narodila moje o dva roky mladší ségra Eva, byla plešatá a vypadával jí jazýček z pusy. Bylo mi jasné, že na ni nemusím žárlit, protože maminka mě kvůli takovéhle ošklivce rozhodně nezapudí.

Jenže tak jako v pohádce vyrostla z ošklivého kačátka labuť, v naší rodině se z mé ségry vyklubala nejhezčí holka, jakou znám. I když si na sebe obleče režný pytel a na hlavu nasadí drn trávy, pořád jí to strašně sluší. Navíc sudičky jí daly do vínku mimořádný sportovní talent, absolutní hudební sluch a božský hlas. A teď vedle takové ségry vyrůstejte!

A tak jsem byla aspoň pilná. Zatímco Eva se odmítala učit noty, já jsem hrála na klavír a na kytaru jako virtuóz. Samozřejmě jsem to měla nadřené. Ale pamatovala jsem si všechny písničky k táboráku, stejně jako klavírní etudy. Nikdy jsem našeho tatínka při cvičení na piáno nepřivedla k nepříčetnosti tvrzením, že stupnice Fis-dur má předznamenání dvanáct křížů. Nebo že akord A-maj se nejspíš hraje pouze v květnu.

Jenže ségra netušila, protože byla mladší než já, že je vlastně ve všem lepší. Proto se mě pořád snažila dohnat. A to, co já jsem vydřela, ona se naučila úplně přirozeně. Písničky u táboráku zpívala druhým hlasem, čímž mě pořád strašlivě pletla. Moje klavírní etudy hrála podle sluchu zpaměti. A když jsem se přihlásila na volejbal, začala ho hrát taky a hned se stala nejlepší hráčkou mladších žákyň, posléze pak juniorek a nakonec to dotáhla až do reprezentace a profesionální německé ligy.

A nejen to. Dodnes drží žákovský rekord Vyšehradské olympiády v hodu krikeťákem. Pokaždé vyhrála přespolní běh v Senohrabech a jednou – to jí bylo asi šest – porazila pod jménem Eminger Ev všechny kluky ve skocích na dětském lyžařském můstku.

Jediné, co ségře moc nešlo, byla gramatika a psaní. A tak jsem vymyslela, že bych mohla být spisovatelkou. Alespoň v jedné věci jsem se nehodlala nechat dostihnout. Dokonce jsem jí vychytrale nabídla, že za ni slohové úkoly do školy budu psát. A protože jedniček ze slohu jsem tím pádem měla dvakrát více než obyčejní smrtelníci, zvládla jsem zkoušky na žurnalistiku a hned po škole jsem se stala reportérkou kdysi oblíbeného časopisu Mladý svět. Tatínek s maminkou z nás měli radost. Neustále jim nějací známí říkali, že sledují moje reportáže. Nebo že četli o Evě, jak vyhrála medaili na mistrovství Evropy. A taky že získala titul volejbalová Miss Evropa. Holky z družstva s ní pak sice nemluvily, ale ségra si je rychle udobřila. Vzala kytaru, na kterou žádná jiná hráčka neuměla, a rozbalila to na oslavě vítězství tak, že noviny v Praze psaly o hýřivém životě volejbalistek a o morálním bahně, které náš reprezentační tým obklopuje. Ale holky tenkrát jen zpívaly hodně dlouho po večerce. Teprve po půlnoci totiž ségře odpustily, že je nejhezčí volejbalistka v Evropě.

Já je ovšem chápu, protože já jsem si našla aspoň to spisovatelství, ve kterém jsem o dost lepší než ona. Ale co na ní měly spoluhráčky? Vždyť Eva dala na smeči stejnou pecku jako všechny ostatní…

Jednou mi Eva vyprávěla, že potkala dávnou maminčinu kamarádku. Ta se k ní hrnula s rozzářeným úsměvem: „Dobrý den, vy jste ta chytrá novinářka?“ Ségra odvětila: „Ne, já jsem ta blbá volejbalistka.“ Pak mi řekla, že už toho má dost, aby o ní pořád někdo mluvil jen v souvislosti s tím, že má biceps v hlavě. Krátce na to utekla jako jazzová zpěvačka z volejbalového hřiště na prkna, která znamenají svět, a dnes se swingem, dixielandem a jazzem objíždí celou zeměkouli. A většinou se v každé té daleké zemi před koncertem nechá na chvíli pozvat na plážový volejbal, při kterém vyklepne nějaké místní celebrity. Tuhle třeba hrála s hokejovou legendou Dominikem Haškem. Za to, že mě s ním nechá aspoň jeden set zahrát, jsem jí slíbila, že jí zamontuji do své příští knihy. Ta právě vyšla. Jmenuje se In falgranti a jednou z klíčových postav je jazzová zpěvačka, která vydává úplně stejná alba jako moje ségra. Dokonce jsem v předstihu, protože CD s názvem "Žena divá" teprve vyjde: