Díval jsem se z našeho lausannského bytu na klidnou hladinu Ženevského jezera (tady se mu říká Lac Leman), která končila v mlžném oparu u severní hranice francouzské části Alp. Přemýšlel jsem o své neužitečnosti a o tom, proč někdo pije předraženou vodu z nedalekého Evianu. Ve Švýcarsku to vypadá pořád jako v neděli. Hlavně v neděli. Správně byste tu dnes neměli ani sekat trávník (ale to teď na zimu stejně nikdo nedělá). Jen se procházet kolem jezera, jíst kaštany a pít svařené víno. Čím víc promile radosti v sobě máte, tím víc je vám neděle. Teď se víno dekantovalo a sýr se rozdýchával vedle lednice. Čekal jsem na oběd. Tehdy jsem ještě nemluvil francouzsky ani německy, natož rétorománštinou a v italštině doma nebyla jediná knížka. Měl jsem s sebou jen učebnici biochemie, ale kdo by si kazil neděli (pondělí, úterý, středu..) samostudiem. Navíc před obědem.

„Nešel bys nakoupit?“ zněla ta vysvobozující věta. Měl jsem za úkol přinést jedinou věc - sladkou papriku abychom mohli konečně dopéct kuře. „Že vudre silvuple paprika du,“ opakoval jsem si zaklínadlo, které mi mělo zkrátit cestu k obědu. Když jsem však v sámošce zaklínadlo použil, vybalila na mne prodavačka protizaklínadlo: „Purkva? – Proč?“ Teď měla nastat ta chvíle, kdy jsem mohl zúročit první dvě lekce Francouzštiny. To byla přesně doba, která byla zapotřebí, aby můj otec poznal, že za mým nadáním pro francouzské nosovky jsou jen zbytnělé nosní mandle. Divím se, že se do frazeologie nedostal výraz: „cítit se trapně jako Čech ve švýcarské sámošce“. V té době jsem měl pocit, jakobych měl na čele vytetováno, že jsem z Východu. Až shodím regál s kompotovanými angrešty, tak je budu do nejdelší smrti splácet! „Že vudre kuizine poulén – chci vařit hříbě,“ zněl můj hrdý return. Ono, totiž… Kamarád Pepa, který věděl skoro všechno, protože jeho strýc poslouchal Svobodnou Evropu, mi kdysi prozradil, že: „Chantal Poulaine – no, ta vod toho Polívky – se vlastně jmenuje Kuře a svatbou s Polívkou je to Kuřecí Polívka, vole“. „Ty vole není, je to hříbě, ty bejku!“ vzkazuji až nyní. Stalo se přesně to, co jsem nechtěl – všichni v obchodě přestali nakupovat, aby si prohlédli koňožrouta hříběcího, vole! Z vytřeštěných očí prodavačky jsem poznal, že něco není v pořádku. Slovu chicken nerozuměla, tak nezbylo než se vrhnout na bobek a hopkající kuře předvést. Do čeho mne rodina Polívkova dostala, z toho mi i pomohla. Sám mistr Polívka mi byl velkým vzorem při etudě „a to kuře krákoře smutně na dvoře“, jen jsem trochu zapomněl, že švýcarský pes z kantonu Vaud nedělá haf, protože neumějí vyslovit „h“, prasátko nechrochtá „chro“ a stejně tak ani kuře nevydává nám známé československé zvuky. Část dam vtažených do problému se přela, jestli nejsem náhodou žába (voni fakt žerou úplně všechno!), soudě podle neposedného hopkáni před pokladnami. Až když jsem sezobal všechnu imaginární čočku u regálu s luštěninami, tak se jedna z prodavaček (emigrantka z katalánska) plácla do čela a řekla španělsky: „pollo“.

Rychle jsem to odkýval, popadl svou papriku a pelášil zpátky domů. Děsil jsem se, že budu muset ještě předvést etudu na téma „přílohy“. Měli jsme tuším brambory s máslem!!