Neviditelný pes

FEJETON: Návštěva Hradu

2.9.2020

Tak jsem konečně viděl svého patrona – svatého Radima. Už dávno vím, že patří mezi české patrony, byl to bratr svatého Vojtěcha. Šel jsem se na něho podívat do katedrály svatého Víta. V hlavní chrámové lodi tam byla nedávno odhalena jeho socha. Je to vlastně 320 kg vážící stříbrné trojsoší. Zobrazen je pohodlně ležící svatý Vojtěch, u jeho hlavy obdivně hledící fešák bratr svatý Radim, z druhé strany Radla, drží Vojtěchovi biskupskou hůl, aby se mu dobře leželo. Původně jsem myslel, že je to taky nějaká svatá, jeho socha vypadá na ženskou, ale na internetu jsem zjistil, že je to Vojtěchův rádce Jan Radla.

Sochařské dílo vytvořila a v roce 1937 výtvarnou soutěž vyhrála sochařka Karla Vobišová-Žáková. Socha nebyla hned odlita, napřed kvůli válce, potom kvůli komunistům, takže k jejímu odhalení a vysvěcení došlo až v dubnu 2018. Nedožil se toho syn sochařky, zato vnučka Josefína za to teď žádá po arcibiskupovi prachy. Zadarmo se nebudou věřící na tři svaté dívat, když s tím měla babička takovou práci. Soud prý rozhodl, že pokud církev nezaplatí, socha bude odvezena a zničena. To jsme ale my Češi v odstraňování a ničení soch opravdoví kabrňáci! V novinách jsem se dočetl, že zatím bude socha aspoň přikryta. Tak jsem spěchal, než k tomu dojde, a oznamuji, že jsou dosud všichni tři svatí viditelní.

Trochu mě zarazilo, že se do katedrály platí vstupné; poplatek za vstup do fungujícího kostela, to jsem neviděl nikde na světě. Když jsem si postěžoval jedné paní na druhém nádvoří, dostalo se mi praktické rady: „Řekněte, že se jdete pomodlit, a oni vás pustí.“ A opravdu, stalo se. Učinil jsem tak s lehkým svědomím jako pokřtěný katolík a za mládí ministrant.

Do Zlaté uličky, kde jsem byl naposledy před 70 lety, se taky platí, ale tam jsem nešel věda, že se Zlatá nejmenuje po zlatě, ale po hovnech, která tam za mého mládí už netekla, ale dříve prý tekla.

Do Vikářské uličky je z obou stran zakázán vstup, ale jedna servírka pokuřující před blízkým občerstvením řekla: „Běžte, oni vás policajti pustí.“ Šel jsem a pustili. Celá ulice se přestavuje, chybí okna a je otlučená omítka. Vytušil jsem, ve kterém domě asi byla slavná restaurace Vikárka. Tam jsem byl před těmi 70 lety s maminkou a tatínkem na obědě. A před skoro 30 lety na večeři s kamarádem docentem Zvěřinou na večeři. Tenkrát jsme se celou cestu dohadovali, chtěli jsme to každý zaplatit. Teprve pohled na ceny v jídelním lístku nás přiměl k oboustranně chápavému pohledu: „Tak každej za svý.“

Hlídkující uniformované ruce zákona pravím: „Tady v tom domě byla Vikárka,“ a fotím si tu budovu v rekonstrukci. „Co je to Vikárka?“ táže se ozbrojený policista. „No přece slavná hospoda, odkud podnikl pan Brouček výlet za husity.“ „No to já nevím, já jsem posila ze Severomoravského kraje,“ odtušil ten dobrý muž, jemuž evidentně jméno Matěje Broučka natož Svatopluka Čecha nic neříkalo. „No, když jste ze Severomoravského kraje, tak já jsem taky z toho kraje a oba víme, že Leoš Janáček o tom napsal operu.“ Tak to už jsem k policistovi mluvil zřetelně cizí řečí.

Odešel jsem z Hradu smuten. Ještě že ten svatý Radim je takový fešák.



zpět na článek