Sedám ke stolu, abych napsal fejeton pro pondělní Poslední slovo, a svírá mě pocit absurdity. Vždyť to Poslední slovo je jeho, Ludvíka Vaculíka. Když už tu Ludvík Vaculík není a nikdy žádný text do Posledního slova nenapíše, zdá se mi, jako by tahle platforma ztratila smysl. Nejlíp by bylo tu nechat volné místo. Nebo ho začernit. Nebo nechat vyřezat do novin díru. Protože po Vaculíkovi zůstalo prázdné místo, nezaplnitelné. Ano, když vznikne díra, dá se možná nějak ucpat, něčím zakrýt, ale už nikdy to nebude jako před tím. No a když už Vaculík mezi námi není, připadá mi absurdní držet Poslední slovo při životě. Od prvního dne, kdy mi redakce Lidových novin nabídla pondělní prostor Posledního slova, měl jsem intenzivní pocit, že tak trochu píšu za Vaculíka. Bylo by správné, aby ten prostor byl jenom jeho, aby to byla čistě autorská rubrika. Jenže to jaksi není v lidských silách, a přišlo mi tedy správné a případné, aby měl k sobě pomocníky. No a když Vaculík odešel, pomocníci by se měli odebrat k nějaké jiné práci, jelikož tu není toho, jemuž má býti pomáháno.

Tolik tedy vyjádření mého pocitu a autor fejetonu, jak víme, má povoleno vyjadřovat pocity, jako má James Bond certifikát na zabíjení. A jsme u toho podstatného. Poslední slovo je útvar fejetonový a sám Ludvík Vaculík se k odkazu velkých fejetonistů nejednou hlásil. Přitom fejeton jako novinářský útvar je v červené knize druhů ohrožených vyhynutím. Zvláštní to jev. Nevybavuji si, že bych v nějakém našem deníku někdy četl nějaký fejeton, vyjma Posledních slov v Lidovkách. Ať to vyzkoumá nějaký talent na novinářské škole a napíše o tom bakalářskou práci. Jistě bude zvažovat hypotézu, zda je fejeton coby žánr v nemilosti kvůli své subjektivnosti. Doba si žádá objektivitu! Proti tomu lze doložit jiný novinový žánr založený na subjektivnosti, totiž interview. V něm jeden subjekt ždímá druhého subjekta a vznikne z toho subjektová pomlázka. No a vida, subjektivně stavěný interview je jako žánr dokonce přemnožený. Otevřete jakoukoli tiskovinu a interviewy se na vás pořinou jako melasa. Měl by se proti nim vynalézt nějaký prášek.

Troufnu si dokonce – zcela subjektivně – hypotetizovat, co by bylo, kdyby v Lidovkách fejetonové Poslední slovo nebylo. Třeba by někdo zaklepal na dveře u pana šéfredaktora Istvána Léka s nápadem: Vyčleňte na poslední straně deníku blůček, takovou buchtu, dejme tomu na 2800 znaků i s mezerami. A dejte dohromady partu autorů, každému přidělte jeden den a ať píší, co uznají za potřebné, a redakce jim do toho nebude kecat a...

Nebudu předjímat, co by na to István Léko řekl. Třeba, že je to výtečný nápad. Ale naštěstí toho není třeba.

Ten nápad měl už před lety Ludvík Vaculík. Naštěstí.

Ludvík Vaculík už tu není a žádné Poslední slovo nenapíše.

Naneštěstí.

LN, 8.6.2015