Stačil jeden pohled do milých úzkých očí, a bylo jasno: byla jsem zamilovaná až po uši. Poplašeně jsem se porozhlédla, ale naštěstí si toho nikdo jiný nevšiml. Kdo to, propána, je? Naklonila jsem se k popisce pod fotografií a přečetla si v azbuce jméno, které jsem v životě neslyšela: Viktor Coj. No dobrá, ale kdo to je? „Hele, Coj!“ ozval se vedle mne můj hostitel a průvodce Moskvou i výstavou. „A kdo to je?“ vyhrklo ze mne. Dozvěděla jsem se, že jeden z nejslavnějších ruských rockových zpěváků osmdesátých let. „Jako správná legenda taky ještě mladý záhadně zahynul, spousta lidí to přičítala KGB, ale asi neprávem.“ Moudře jsem mlčela a po chvilce se začala vyptávat na něco jiného – nebudu se přece chlubit, že se mi stalo něco, co se má člověku stávat v patnácti, na co už nemám věk. U starších dam se takový prudký cit (a navíc k neznámému a dávno mrtvému rockovému zpěvákovi) většinou nepokládá za krásnou pošetilost, ale rovnou za blbství.

Ani mě nepřekvapilo, když jsme při procházce Moskvou narazili na „Cojovu zeď“, podobnou té, kterou má John Lennon v Praze na Kampě. Obrázky, vzkazy a okounějící mládež. Bodejť, přece se nezamiluji do nějaké nuly! A dozvěděla jsem se, že si Coj, syn Korejce a Rusky (proto ty poloasijské oči!), vydobyl nehynoucí slávu mimo jiné proto, že si našel šikovného manažera, bývalého zločince, který „v tom uměl chodit“ a dokázal vyjednávat koncerty na nejrůznějších nepravděpodobných místech. Pak však přišel Gorbačov a rocková hudba přestala být nežádoucím poklonkováním prohnilému Západu; režim si ji sice nezamiloval, ale ani ji nepronásledoval. A z Cojovy skupiny Kino se stala nejpopulárnější rocková kapela ruských dějin.

Přivezla jsem si domů CD, vyhnala kočky, aby se mi neposmívaly, zavřela dveře a pustila si to. Trochu jsem se bála – co když byl můj oblíbenec jen hlasatelem gorbačovské perestrojky v rytmech snesitelnějších než ty, kterými okouzlovali národ Alexandrovci? To by mě tedy mrzelo...

Ale nebylo to tak. Muzika i po víc než dvaceti letech napjatá a strhující, texty půvabné: napovídající a naznačující, s nezvyklými obraty a přirovnáními. Jen ta ruština... Ale Viktor Coj dokázal i tenhle jazyk, který se podle mého pro rock zrovna nehodí, ohnout a přizpůsobit, takže i v ruštině zněly písničky dobře.

Jen si myslím, že se ti, kdo ho vykládají na webu, pěkně sekli. Ta nejslavnější Choču peremen, Chci změnu, mi nepřijde jako politický text. Hodně se podobá ostatním písním: nezdá se mi, že jsou v nich pod povrchem ukryté bublající politické narážky, jaké měli tak rádi čeští a slovenští návštěvníci divadel za poslední fáze normalizace. Věřte milujícím uším: je to docela autentická rocková touha změnit svět bez ohledu na režim, který zrovna kvete za oknem. Je to touha po svobodě a po něčem, co se nejspíš nedá vyjádřit jinak než elektrickou kytarou a tvrdými bubny. Chápu sice, že to ruští posluchači mohli vnímat jinak, ale naléhavost Cojovy hudby i zpěvu není o nic menší ani po víc než dvaceti letech.

LN, 25.3.2011