Pan Bochořák – zdatný třicátník - byl úředníkem na městském úřadě v nevelkém středočeském městě. Pracoval celkem vzorně a přesně. Jeho nonkonformější libůstkou ovšem bylo, že měl (ještě jako pozůstatek z času jeho pražských studií) v oblibě alternativnější muziku. Zatímco ostatní radniční kolegové si zpestřovali dlouhé kancelářské hodiny poslechem normalizačních hvězdiček a všemožného popíku, jakým se český rozhlasový éter jen hemží, magistr Bochořák si liboval v nekomerčních věcech, samozřejmě mimo úřední hodiny určené veřejnosti, to dá rozum. Dělo se tak však k nelibosti vedoucího obecního úřadu, kterým jest, jak zdejší „neviditelné“ čtenářské fórum možná tuší, starosta.

Starosta jednou zase tak přiletěl na nebohého Bochořáka, z jehož „kanclu“ se zrovna linulo cosi od DJ Opii právě střídajícího UK Subs a povídá: „Člověče, co Vám to tu pořád hraje za šraml, to si nemůžete pustit něco normálního jako tady paní Miluška,“ a ukázal na dveře sousedící kanceláře obývané pěstěnou padesátnicí, jinak posluchačkou Frekvence 1.

Dnes se však magistr jen spokojeně protáhl a prvnímu muži radnice odpovídá „Toto je veřejnoprávní rozhlas – a ten má za úkol rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky (zacitoval ze zákona o Českém rozhlase), takže vaše námitka je contra lege.

Ano, šlo o Český rozhlas 4 – Wave , tedy Vlna.

Za pár dnů měl starosta u Bochořáka opět nějaké pracovní vyřizování a z rádia slyší mladého umělce rapujícího o vykrádání aut a marihuaně a jen furiantsky dodal: „Já vím, přispívání k právnímu vědomí obyvatel ČR paragraf 2 odst.2 zákona o Českém rozhlase.„

právník, básník a publicista