Ty doopravdy staré, vytištěné v sedmnáctém nebo šestnáctém století, ty nemám. Ty nechme ve vitrinách nebo v trezorech nebo vydražit u Sothebyho - takové knihy se nečtou. Jedná se o unikáty a o velké peníze.
Mám potíže s obyčejnými knihami. Najednou zjišťuji, že jich je v mé knihovně víc jak moc. Další regály? Bohužel, půdorys pokojíku žádné rozšiřování knihovny nedovolí. Za tolik let se řady knih v mých regálech zdvojnásobily a na ty zadní řady není pořádně vidět. Svazky stojí hřbet vedle hřbetu, nového člena mezi sebe nepustí.
Kladu si otázku, na kterou my, co spolu mluvíme rádi o knihách, narazíme pokaždé: Kam s těmi přečtenými i dosud nepřečtenými, draze v knihkupectví zaplacenými, s důvěrou v Elku kdysi předplacenými, šikovně v antikvariátech vyšťouranými, a také - přátelé, přiznejme to - vypůjčenými a nevrácenými, a nakonec - s uzarděním, prosím - odcizenými miláčky?
Za Balbínových časů by z nich dělali kornouty na koření.
Chtěl jsem vymyslet nějaké selekční kritérium. Například by se mohly vyjmout knihy, ve kterých jsem se zklamal. Přečetl jsem kdysi - znuděn - Flaubertovu Paní Bovaryovou. Jenomže to mi bylo osmnáct! Byl jsem panic! Chtěl jsem mít v povinném maturitním seznamu přečtené literatury vedle všelikých Řezáčů, Kohoutů, Ažájevů a Drdů nějakou bombu! A hle: čtu znovu Madame Bovary a tajím dech! Tomu říkám pageturner! Ten Gustav, jak rozuměl ženám! A manželství!
Jiné kriterium: Vyřadím každou knihu, kterou jsem četl mnohokrát, znám její stránky téměř zpaměti, už se k ní nepotřebuji znovu vracet. Výsledek?
Jules Verne - Tajuplný ostrov! Držím knihu v ruce snad po sté a prohlížím černobílé ilustrace. Inženýr Cyrus Smith. Nemůžu vyřadit svůj životní vzor... A tady? Ohmataný paperback, stránky začínají žloutnout: Ray Bradbury - Marťanská kronika. Takhle jsem chtěl psát... Takhle bych měl psát. Ne, Mr. Bradbury, vás ne... Nahoře v poličce mezi drobnými knížečkami Světové četby vytáhnu svazek číslo 315: "Ráno 16.dubna vyšel doktor Bernard Rieux ze své ordinace a na schodišti uprostřed odpočívadla narazil na mrtvou krysu." Ano, nemýlíte se, Albert Camus; do jeho románu "Mor" nahlédnu pokaždé, když váhám nad svou dosavadní existencí.
Dejme tomu, že se nakonec pravidlo najde a vyřadím podle něj na padesát knih. Co s nimi?
V antikvariátu pan Dostál vrtí hlavou nad mým seznamem - to neprodám, díky. Není zač.
Na internetu jsem četl, že celosvětovým trendem je položit knížku na lavičku v parku. Řekl jsem si, že to zkusím.
V odpoledních hodinách jsem vzal Evy Kantůrkové "Valivý čas proměn" (Český spisovatel, a.s.,Praha, 1995) a položil v Tyršových sadech na lavičku. Bylo sychravé počasí, knížku jsem vsunul do průhledného polyténového sáčku na housky a zpoza rohu sledoval cvrkot. Za hodinu prošlo kolem lavičky asi deset lidí, z toho dva zamilované párečky a dva městští strážníci, zbytek tvořili pejskaři. Ti jediní se svědomitě starali, co to tam leží, aby to nebyla nějaká výbušnina. Opatrně položili knížku zpátky, rozhlédli se a pokračovali ve venčení. Druhý den dopoledne tam byl pytlíček s E.K. pořád, notně zavlhlý. Zbavit se takto úskočně knihy je něco podobného jako uvázat nechtěného čokla ke stromu, říct - však si tě někdo veme, neřáde - a odejít... Mezi slušnými lidmi se tohle nedělá. Vzal jsem si Evu zpátky.
Doporučili mi, abych přebytečné knížky donesl do městské knihovny. Ne že by o takové knihy knihovna stála, sami tam řeší stejný problém. Ale za vstupními dveřmi umístili velkou krabici od počítače a tam se může kolemjdoucí chtivý čtenář v odložených knížkách přehrabovat a vybrat si. Útulek pro zbloudilé a zaběhlé knihy!
Podle psí alegorie jsem došel k nápadu, že nejlepší cesta vede přes přátele a známé. Mám tady hezkou knížku, ale už jí u nás jaksi to... Nechcete ji?
Začnu víc chodit na návštěvy, abych omrknul, jak by se u cizích lidí mým svěřencům - nadbytečným knížkám - vedlo. Přece je nedám někomu, kdo má vlhký byt nebo štěnata. Zatím jsem byl u Zdeňka. Má taky hodně knížek. Nabídl mi fernet a Pána prstenů.

Psáno pro Neviditelného psa.
© Petr Kersch, Děčín, leden 2006