V polovině osmdesátých let nyní již minulého století jsem bydlel na kolejích v Králově Poli v Brně. Snad proto mě zaujal inzerát v Lidové demokracii, že někdo prodá staré gramodesky. Byla tam totiž přímo uvedena adresa, kam si má zájemce přijít. Slovanské náměstí. To bylo kousek od mého studentského bydliště.

Starý pán ve starém bytě se tvářil odměřeně, když jsem řekl, že bych si rád nějaké desky vybral. Prohlásil tvrdě, že si buďto koupím všechny, nebo žádnou. Po kouskách svou sadu prodávat nebude. Má jich padesát a chce za ně dvě stě korun. To pro mě tehdy nebylo málo. Dostával jsem od rodičů na živobytí stovku na týden. Ale snad jsem měl něco ušetřeno, protože jsem souhlasil. Trval jsem ovšem na tom, že se na desky musím podívat, zdali jsou v dobrém stavu a vůbec.

"Dej mu je zadarmo!" volal z bytu hlas staré paní, zřejmě jeho manželky, "Stejně si to nikdo nekoupí! Taková veteš!"

Šli jsme do sklepa. Pán si mě měřil ve světle sklepní žárovky pochybovačně. Že jsem prý na takové desky moc mladý a nerozumím tomu. A jestlipak vím, že staré desky se pouštějí jinou rychlostí než nové? Určitě na to nemám správný gramofon, ty nové přístroje nestojí za nic. Jako kupec jsem mu očividně připadl naprosto nevhodný. Nakonec mávl rukou a že jeho starý gramofon se rozbil a potřebuje vyklidit sklep. Tak ať se tedy podívám.

Ukázal mi několik silných a těžkých knih podobných starodávným rodinným albům. Listy, tedy vlastně obálky z tuhého papíru naplněné šelakovými kotouči držely ve svazku zašlé mosazné šrouby v deskách z imitace kůže. Každý svazek nesl reliéf liry a lipové ratolesti.

Tak copak to bude, říkám si v duchu. Že by sokolské pochody? Nebo lidové písně v podání předních hvězd české operety? Ach Bože, stůj při mně a při mé (tehdejší) duši avantgardního intelektuála!

"Opatrně!" zahučel pán, když jsem jedno album otevřel. "Vysypete to! A nezavírejte to takto, ale takto. Jinak si zlomíte desku. Ty jsou křehké, ne jak dnes…"

"No to je nádhera!"

Vážně jsem to řekl. Ano, byl jsem kavárenským debatérem a návštěvníkem filmového klubu. Byl jsem ctitelem malých neoficiálních divadelních scén a zakazovaných písničkářů. Byl jsem i leccos jiného, nepříliš zralého. Ale nebyl jsem obchodníkem, který nikdy nedá najevo, že ho věc nadchla, aby se mu dobře snižovala cena.

"Nádhera!"

"Cože?"

"To je přece R.A. Dvorský, sestry Allanovy a tady dokonce Oldřich Nový zpívá Jen pro ten dnešní den. No ne! A tady! To snad není pravda…"

"Vždyť to všechno nemůžete znát. To už dneska nikdo nehraje."

Takže. Byl tam nejen Oldřich nový s "dnešním dnem" a "Nečekej, nečekej, že navrátím se zpátky, vždyť život je tak krátký, já musím bílou lodí plout". Taky R.A. Dvorský a jeho Melody boys hráli "Vesele jen vesele, život musíš brát, když se tváříš kysele, kdo tě má mít rád…". A orchestr Karla Vlacha. A taky Rudolf Cortéz s písní "Hm, hm, ach ty jsi úžasná". A unikátní kousek – píseň nazvaná Fakír, v podtitulku indický swing. "Sedl fakír na koberec a tajemně mručel, áéíóú. Lid mu házel rupie a rozčilením hučel, áéíóú …". A známější, poněkud westernová "Jedu nocí se svým koněm v dál. Zapomněl jsme odkud, nevím ani kam…"

"Ale něco se už zase hraje, pane," hájil jsem sebe a svou dobu. "Vy neznáte Originál pražský synkopický orchestr?"

Neznal. A nepřipustil, že písně, které kdysi měl tak rád, by mohly ještě znít a zajímat lidi. Byl jsem mu podezřelý svou radostí. Rušil jsme ho svým nadšením.

A pak jsem tam objevil TO. Na tmavomodré kulaté nálepce stříbrnými písmeny pod značkou Ultraphon bylo napsáno: Inka Zemánková, Ráda zpívám hot. Na desce melodie, kterou jsem v té době neznal a neslyšel, a přesto ta písnička pro mě už tehdy byla zjevením. Držel jsem desku v ruce a znal jsem náladu té písně. Věděl jsem o saxofonovém sólu a neznal jsem ani jednu jeho notu. Byl jsem jak archeolog držící nově objevenou hliněnou tabulku, kterou si co nevidět rozluští. A která mu konečně potvrdí, co už věděl z jiných tabulek.

Bylo to nedlouho předtím, měl jsem na jednu noc půjčenou knížku s názvem Hořkej svět od jakéhosi Josefa Škvoreckého, který snad prý emigroval, a tak se jeho knížky nesměly nově vydávat. Při hltavé četbě tehdy jsem intenzivně, tak jako do té doby nikdy, pocítil nahořklou chuť světa, který se zdál být ztracený. Hořkost se mísila do krásného jazyka příběhů z knihy, když ve mně někde hluboko klíčilo rozhořčení na ty, kdo ten dávný svět ukradli a zničili. Ten svět měl patřit taky mě! A kam se poděl? A kdo za to může! Marné pocity, které by zase vsákly do všednosti, nebýt toho, že jsem se nyní octl ve sklepě činžáku a držel v ruce hmatatelný důkaz existence toho dávného světa.

Ráda zpívám hot… V knize je povídka Eine kleine Jazzmuzik, z ní jsem tu písničku znal. Byla spisovatelem použita jako bývá použit drahokamínek do šperku. Klenotník literatury Josef Škvorecký už tehdy určil, jak budu tuto písničku vnímat. A vlastně trochu i to, jak budu vnímat všechny písničky z těch desek, které jsem samozřejmě koupil. Čtyři koruny za kus.

Doma jsem tehdy měl gramofon s rychlostí sedmdesát osm a reproduktor poctivě duněl v dřevěné skříni z imitace mahagonu: "Nad Manhattanem světla září, a já jdu sama tmou, únava padá do mých tváří, co je se mnou, ou…" A další a další písně. A zněly opakovaně.

A s nimi zněla v hlavě slova starého pána, který mi desky prodal. Přece jen trochu roztál, když jsem se nenechal zviklat ve svém nadšení a řekl mi při odchodu: "Tak vám přeji, mladý muži, abyste někdy zažil takové krásné doby, jako jsem zažil já, když jsem tyto desky poslouchal."

Tehdy v době normalizace mi bylo lehkomyslně jasné, co chtěl říci. Byl to přece jazz. Předválečná republika. Něco krásného, co je dávno ztraceno a marně to hledat ve stínu královopolských paneláků, co jsou skoro na dohled od Slovanského náměstí. Jenže…

Jenže většina těch desek, co mi prodal, byla nahraná na začátku čtyřicátých let. Doba byla tehdy těžká a černá jako drážky těch starých gramodesek. Mám si dnes myslet, že krása tehdejších dob, o které mluvil, byla pro toho pána jen prostě v tom, že byl mladý a mládí, je-li vzpomínáno, prozařuje dobu jakoukoli?

A tak si tím trochu lámu hlavu i dnes. A myslím, že odpověď je někde v tónech jazzu na těch starých deskách a v řádcích velkých vypravěčů, jímž byl Josef Škvorecký.

Čtěme a poslouchejme.

Přeju krásné doby všem. I tomu, kdo mi při stěhování ty vzácné staré desky ukradl.