FEJETON: Mí drazí Američané a dršťková polévka
Nedůvěřivě pohlédla na mě a poté na nebohé dršťky, ohrnula nos, nasadila si rukavice a s výrazem maximálního opovržení se mě zeptala, co to vlastně je a k čemu je to dobré. Po pravdě jsem odvětil, že je to kravský žaludek na velmi chutnou polévku. Lehce zezelenala, rychle oskenovala čárový kód a zeptala se mne, zda budu platit kartou či hotově. Podal jsem jí svoji kreditku; její nechuť se přenesla od drštěk na moji kartu. Prohlásila, že průsvitnou ještě neviděla a zavolala manažera. Ten přišel, nenašel na mé kartě nic závadného a prohodil něco o „zajímavém zápachu“. Ten komentář nejspíš nepatřil mé kolínské od Armaniho.
Po příchodu domů jsem začal dršťky vyvářet. Okno bylo dokořán a na parapet jsem prozíravě posadil větrák, neboť nechci, aby mě moje návštěvy podezíraly z porcování mrtvol, které schovávám ve skříni. Po dvojím vyváření drštěk byla polévka zdárně dokončena.
Druhý den jsem barvitě vylíčil tyto peripetie a lukulské hody kolegům, kteří ale nesdíleli moje nadšení. Divili se, proč jsem něco takového jedl a trávil tolik času vařením - inu, národ odchovaný McDonaldem se nezapře.
Polévka vydržela necelé dva dny. Byla výborná a nemohu se dočkat, až si ji zase uvařím. Nějak se mi ale nedaří podruhé narazit na dršťky...
